Zase jsem měla při výběru knížky šťastnou ruku. Před chvilkou jsem dočetla Opozdilce. Nač čekat, recenzi jdu psát rovnou :o).

Je to útlá knížka, zvládnete ji přečíst během chvíle, ale přemýšlet o ní budete o hodně déle. O svém životě v ní v ich-formě vypráví sedmdesátník Désiré. Je chytrý, studovaný, pracoval jako knihovník, oženil se, má dvě děti, syna a dceru, dům, který se snaží vlastními silami stále udržovat. Stejně jako Doppler Erlenda Loea ‚byl pilný‘, žil tak, jak se od něj očekávalo. Pro zevního pozorovatele vedl naprosto průměrný a asi i nezajímavý život. Měl ale jednu vášeň, nenáviděl svoji ženu. Nejdříve na její poznámky a výtky reagoval, snažil se je vyvrátit, pak rezignoval, stáhnul se do sebe a jen vše přecházel. Ale ani to nevydrželo. Rozhodl se, že dál to tak nejde, musí za vším udělat tlustou čáru. Jestli čekáte, že zažádal o rozvod, jste vedle. Čtenáře detektivek může napadnout vražda. Také vedle, i když vlastně… Nezabil manželku, ale začal zabíjet své vlastní já, ničit svou osobnost a předstírat demenci. V téhle části jsem se skvěle bavila. No, co byste také čekali od knížky, která začíná: „Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy)… Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc seru do postele. Snížit se k takovému ponižujícímu činu je skutečně tím nejobtížnějším důsledkem poněkud legrační životní cesty, na niž jsem se na stará kolena vydal.“ Líčení, proč se k takovému kroku rozhodl, je plné černého humoru, ironie a sarkasmu. Désiré musí svému okolí dokázat, že není jen roztržitý, ale opravdu dementní. Hraje přesvědčivě a bez chyb, dosáhne svého a je přijat do pečovatelského domova Sněženka. Vyhrál ale opravdu? Představoval si to přesně tak? Zvážil dostatečně všechny proměnné?

V závěru knihy se už nebavíte, ale čtete se stejným nasazením. Désiré uspěl, má co chtěl, plní vzorně roli dementního pacienta. Kromě své ženy ale odstřihl vše, a to včetně dětí. Syn již za ním dávno chodit přestal (nemá to cenu, když ho otec nepoznává), dcera se stále snaží. Závěr knihy patří proto nejen Désirému, ale i jí a jejich rozhovoru, který mu nabízí jedinečnou možnost, jak ze své role vystoupit. Udělá to? Je to klaďas nebo záporák? Odvážný chlapík, který umí přiznat svou chybu, nebo slaboch a srab?

Opozdilec se kriticky dívá nejen na rodinu a vztahy v ní, ale také na společnost, která u někoho může ovlivňovat chování více, než by bylo vhodné. Stejně jako u Dopplera je potřeba se ptát, jak moc naše rozhodnutí ovlivňují život nejen náš, ale i našeho okolí (a platí to samozřejmě i naopak).

Během čtení mě napadly ještě dvě drobnosti. Hlavní hrdina Désiré se jmenuje stejně jako Dubnová čarodějka, mimořádně nadaná žena se spastickým tělem odkázaná na péči ostatních, která žije také v pečovatelském domě. Když jsem se dostala k zastávce za domem stojící u nikam nevedoucího asfaltu, vzpomněla jsem si na Markétu Pilátovou. Její povídka Zastávka za domem (sbírka Dámská jízda) vypráví o zastávce úplně stejné. Zmatení dědové a babičky se často snaží z ústavu utéct. Jdou proto na zastávku, čekají na autobus, ale ten nejede. Když pro ně přijde ošetřovatelka, že autobus má zpoždění, jestli si zatím nedají kávu, nabídku rádi přijmou a nechají se bez protestů odvést zpět.

Moje hodnocení: 91 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Dimitri Verhulst

Nakladatel: Odeon

Počet stran: 128

 

Kam dál:

Jestli jste ještě nečetli Dopplera, máte další možnost :o), po Opozdilci by to byla logická volba. Pak sáhněte po Naivní. Super a Vegetariánce. Přečtete si také povídku Zastávka za domem Markéty Pilátové (sbírka Dámská jízda). Nebo se podívejte na Teorii tygra.

 

Co budu číst dál:

Budu pokračovat v nakoupených knihách, které pro mě na první pohled pojí specifičtí/atypičtí hlavní hrdinové: Loutkář, Ten, kdo stojí v koutě, Když to tam není, tak to tam nehledej. Už delší dobu mám doma také dvě knihy Griet Op de Beeckové, další belgické autorky (stejně jako Dimitri Verhulst).

Stále dlužím recenzi Jidáše, vím…