Žítkovské bohyně představují nejen knižní fenomén posledních let. Dočkaly se knižní, divadelní i audio podoby. Přiznám se, že audiokniha mě minula, dostala jsem se k ní až nyní díky Haně Aleny Mornštajnové. Knihy jsem četla, děj proto překvapením nebyl, zajímalo mě zpracování. A to je výborné.

Obě (audio)knihy mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Valašské Meziříčí, kam Mornštajnová zasadila děj Hany, a Žítková leží jen 80 kilometrů od sebe. Jejich blízkost odráží hudební doprovod. V obou knihách tvoří předěly housle jako sólový nástroj. V Haně jde o mix místního folkóru a židovských melodií, v Žítkovských bohyní jde o záležitost lokální. Hudba je tesklivá, vážná, táhlá, melancholická, jindy krátká, úderná, vždy naprosto korespondující s obsahem knihy. Housle jsou v některých částech využity i jako doprovod mluveného slova. Jejich spojení s bohováním nebo věštěním nemá chybu. Režie obou knihy se chopila Jitka Škápíková. Stává se mojí favoritkou.

Dora Idesová pochází z rodu bohyň. Žen, které měly zvláštní schopnosti, viděly do budoucnosti, ovládaly počasí, sbíraly zeliny a léčily nemoci i zranění, bohovaly. Uměly pomoci i uškodit. Místní se jich báli, měli je v úctě, důvěřovali jim více než lékařům, faráři i vládnoucí moci. Bohyně pro ně představovaly nepopiratelnou autoritu. Proto byly trnem v oku vládnoucím režimům, ať už šlo o nacisty nebo komunisty. V devadesátých letech se Dora snaží rozplést rodinnou historii, jež je pevně spjata s i dalšími bohyněmi. Vše, co se stalo její matce Irmě, tetě Surmeně, bratrovi Jakoubkovi a nakonec i jí, spolu souviselo víc, než si na začátku pátrání dovedla představit.

Už tak výborný text knihy pozvedli k dokonalosti Tereza Bebarová a Miroslav Táborský. Bebarová načetla děj. Ke knize se skvěle hodí.  Textu interpretuje s citem, bez zbytečně dramatické intonace, jen podtrhuje melancholii i napětí děje. Když ale bohuje, jde z toho mráz po zádech, mluví hluboko posazeným temným hlasem. Společně s houslovým podkreslením jsou tyto pasáže nezapomenutelné, naprosto vystihující atmosféru knihy i postavení bohyň. Autorita, strach a respekt z projevu Bebarové přímo sálá.

Všechny archivní texty a něco málo mužských partů namluvil Miroslav Táborský. Jeho projev tomu plně odpovídá. Když čte výslechy vedené komunisty a nacisty, je strohý, odměřený, úřednický, máte pocit, jako by jednotlivé slabiky přesně odpovídaly úderům psacího stroje. Stojí v ostrém kontrastu melancholii a  všeho dalšího, co se bohyní týká, drží se při zemi a ničí zavedené pořádky. Při čtení závěrů nacistických badatelů hledajících cokoli k podpoření jejich ideologie je cítit zvědavost, snaha zjistit co nejvíce. I když byla podstata bohyň naprosto neuchopitelná, staly se předmětem zvráceného výzkumu, který je paradoxně ochránil před nacistickými zákony. Ať už se ale jednalo o jakýkoli režim, proti úřední moci byly nakonec i bohyně bezmocné, postavit se jí mohly, vyhrát ale ne. Bebarová a Táborský tento rozpor výborně vystihli. Výborně, skvělé.

Moje hodnocení:  100 %

Hodnotím stejně vysoko jako Hanu. I když má audiokniha 12,5 hodiny, utekly strašně rychle.

 

Za poskytnutí audioknihy k recenzi díky OneHotBook a Audiolibrix, kde si můžete poslechnout i ukázku.

 

Co budu poslouchat dál:

Určitě dojde i na Marie a Magdalény, které jsem už zmiňovala v minulé recenzi. Velikým lákadlem je po Bohyních Tereza Bebarová jako jedna z interpretek. Poslechnu si i Vyhnání Gerty Snirch, to načetla Vilma Cibulková.

Zkusím i starší tituly, na audio poličce čekají Nebezpečné známosti Choderlose de Laclos a Sběratel Johna Fowlese.

 

Co budu číst:

Stále Dvě sestry… Skloubit dětské knihy, audioknihy a čtení je celkem fuška 🙂 Ale už jsem v polovině. Laťku vysoko nastavenou s Príbehem o Nórsku bez problémů dosahuje, kniha je opět založená na detailní reportážní práci. Čtu a žasnu, co všechno lze přehlédnout.