Než začnete číst Běsu, přečtěte si nejdříve Malinku, první knihy Táborské. Běsu pak oceníte o hodně víc. Obě knihy se doplňují, tvoří pevný celek. Po přečtení obou vše zapadne na správné místo.

Hrdinky Táborské se celý život trápí tím, že nebyly dostatečně chtěné. Malinka/Malka/Milena měla milující adoptivní rodiče, dva bratry, ale nestačilo to. Nedokázala se přenést přes první životní ztrátu. Stigma nechtěnosti a nedostatečnosti ji pronásledovalo celý život, nebyla dost dobrá pro matku, nebude ani pro ostatní. Jednovaječná dvojčata Běla a Sabina – z toho akronym a na první pohled zvláštní název knihy Běsa – zase trpěly odchodem otce. Nebyly dostatečným důvodem, aby si na ně udělal čas, aby se jim věnoval, aby s nimi zůstal. Zklamal je a zklamával opakovaně.

„A pak si obě vybavily čekání, nekonečné, godotí, marné, bezvýchodné. Čekání na příchod, čekání na telefon. Au! Bylo to tu zase. Bolelo to jako prase. Přesně to by se tátovi líbilo, parádní básnička.“

Otec byl na začátku konce Běsy. Po letech nezájmu se najednou vynořil s nabídkou společně stráveného Silvestra v Tatrách. Jedna dcera to zavrhla, zklamání už bylo dost, druhá jela. Nic neprobíhalo tak, jak si představovala. Zažila ale mnohá poprvé, poprvé jela sama nočním vlakem bez své sestry, zažila první sex, poprvé okusila drogy.

„… ve třinácti měla ještě druhou půlku, byla celistvější a šťastnější, nebyla osamělá. Měla debilku, svou krávu sestřičku, milovanou, jedinou, se kterou šlo všechno zvládnout, který šlo všechno říct, jenže to nebylo potřeba, protože to cítily, měly na to žížaly. Společně žily s mámou, společně chodily do školy, společně chodily na piano, společně řešily tátu, společně balily kluky, společně se učily kouřit. Měly stejný hadry, jedly stejný rohlíky a zaměňovaly si kartáčky na zuby. A pak jí to … i poprvé píchla.“

Protože Běla a Sabina vyrůstaly v devadesátých letech, sehnat drogy nebyl velký problém, obě se tak velmi rychle staly závislými. Jedné se podařilo se z toho dostat, druhá zůstala feťačkou, jejíž život se zredukoval je na několik málo věcí – droga a možnosti, jak na ni sehnat peníze, tj. krást a šlapat.

„Příšerně tě to poníží, do morku kostí tě zraní představa, co všechno musela … dělat, aby se mohla dopíchnout, aby tolik netrpěla. Chtěla bys ji odvézt na jinou planetu, kde by nebylo nic, žádná minulost a žádnej fet, pít s ní zelenej čaj a klábosit o chlapech, ze kterých si je možná vybírat. Strašně tě bolí, že už žádnou sestru nemáš. Šíleně se ti stýská. Je na dotek, ale mezi vámi je celá planeta fetu.“

Záměrně nepíšu, která ze sester je která, prozradila bych část zápletky. Jednu polovinu Běsy zajímaly pouze drogy, druhá se zatvrdila. Nebyla dost dobrá pro otce, ztratila sestru a matka se upnula jen k možnosti sestřina návratu, tj. zradila ji i ona. Udělala tak spoustu rozhodnutí, která nejen jí převrátila život naruby.

Dita Táborská vás provede asi 25 lety (nejen) života sester, vezme to oklikou přes Tatry a Ukrajinu a zpět do Prahy. Budete číst o tom, co s dětmi udělal odchod otce, o jeho naprostém nezvládnutí rodičovské role i o ukrajinských gastsarbeiterech pracujících a žijících v nelidských podmínkách. O očekáváních, zklamáních, úloze rodiny, roli v životě vlastním i životech druhých, pohledu sama na sebe, úctě k sobě i dalším, důvěře. Budete přemýšlet o tom, jak dlouho je možné pomáhat někomu, kdo o pomoc nestojí. Stále uvažuji o razanci jedné poloviny Běsy, se kterou sestru zavrhla. Ještě bych chápala zlomení hole nad samotnou sestrou, ale to další bylo hodně drsné.

Táborská píše jistě, mění postavy i styl vyprávění. Na mě hodně sugestivně zapůsobily pasáže o Běse psané du formou. Někomu nemusí sednout text v době hospitalizace Majky, ale pokud jste četli i Malinku, úplně vás nepřekvapí. Propočítejte si také roky, Běsa kočí v roce 2021 (jestli jsem se nesekla). Třeba je to nevýznamné, ale vzhledem k tomu, že v knihách Táborské všechno sedí, viděla bych v tom záměr. Nyní na několik let pracovně odjíždí do zahraničí, tak doufám, že nejpozději po návratu s psaním knih naváže.

Už u Malinky jsem vyzdvihovala silný epilog, Táborská nezklamala ani tady. Jde o deník z detoxu sestry feťačky. Postupně pojmenovává věci, které vedly k tomu, že do závislosti spadla a nebyla schopná se z ní dostat. Výborně vykreslený je její naprosto nedostatečný náhled, zříkání se vlastní odpovědnosti a její přehazování na druhé. Autenticitu tomu dodává, že psán ručně. Grafička Lucie Zajíčková si s tím vyhrála.

Jsou tam věty, na které hodně dlouho nezapomenu (přepsáno přesně z textu, chyby tak nejsou moje).

„Tati, moje máma není megera!

Mami, můj táta není kretén!

Táta mě nenáviděl, protože jsem mu připomínala mámu, kterou nenáviděl. A máma mi furt říkala, že jsem po tátovi, kterýho nenáviděla. Šlo to přežít jenom se ségrou ale ségra to měla na háku, ta si byla schopná jet svoje, byla prostě silnější. Já jsem závislák. Ne na fetu, to je až na druhým místě, ale na lidech. Na lidech, co nedovedou pochopit že mně nemaj rádi a že o mě nestojej.“

 

Moje hodnocení: 100 % stejně jako u Malinky

 

Ukázku z knihy si můžete přečíst tady.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Dita Táborská

Nakladatel: Host

Počet stran: 360

 

Kam dál:

Rozhodně Malinka, tou začněte, jak jsem psala v úvodu.

Přečtěte si Anežku a Houbařku Viktorie Hanišové. Zajímavé srovnání je také s Johanou trojice českých autorek Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové. Autorky sledují také asi 25 let ze života Johany, vrstevnice Běsy. Podobný nápad, podobné kulisy, ale naprosto odlišné zpracování. V mini recenzi Johany na Instagramu jsem jí vytýkala, že jen klouzala po povrchu a nešla do hloubky. Po dočtení Běsy to platí dvojnásob.

 

Co budu číst:

Kdybych četla červenou knihovnu, šla bych teď do ní. Tu nečtu, tak se vracím na sever (a v ději na Fidži) a zkusím Kousky štěstí Anne Ch. Østbyové. Vidím v ní podobnost s Úterními ženami Moniky Peetzové.