Běsi jsou bezesporu nejhutnější kniha, kterou jsem tento rok četla (nebo možná za několik posledních let). Ale dobře mi tak, po Božském jsem si nic jiného nezasloužila :o). Ne, vážně. Ačkoli jsem psychologii vystudovala a mám k ní profesně velmi blízko, odborné psychologické nebo naučně psychologické knihy ve volném čase nečtu. Asi bych si měla rozšiřovat odborné rozhledy, ale nejen studiem živ je člověk. V případě Běsů jsem udělala výjimku. Nečetly se snadno, ale za pozornost rozhodně stojí. Aby se vám kniha líbila a neodložili jste ji rozečtenou, bylo by fajn popasovat se s pár základními proměnnými:

  • měli byste být fanda do psychologie
  • ještě lépe, měla by se vám líbit psychoanalýza, ideálně v klasickém Freudově pojetí. Patrick Declerck nezapře, že je psychoanalytik a filozof. Přesto ale kniha není jen akademické filozofování, kterému je těžké porozumět. Bod pro něj.
  • kdybyste věděli něco málo o základních psychoanalytických pojmech, bylo by to fajn, ale podmínka to není
  • zajímá vás, co se honí hlavou psychiatrovi (v tomto případě psychoanalytikovi), chcete vědět, co vede člověka k tomu, aby pomáhal druhým. Před lety jsem četla Dům páně a Horu hoře Samuela Shema. Jestli jste je nečetli, jděte do nich, jsou výborné. Mimo jiné tam Shem ukázal rozdíl mezi psychiatrem a psychiatrickým pacientem. Je to rozdíl zásadní, spočívá v tom, kdo má klíče od oddělení :o). Při líčení rodinných Declercových poměrů se mi to hned vybavilo…

Běsi vám nabízí hned několik v jednom. Nahlédnete do tajů psychoanalýzy, a to v rovině teoretické i praktické. Declerck nevysvětluje jen pojmy. Přibližuje také pacienty, kteří jej vyhledali, jejich problémy, motivaci nebo překážky komplikující další terapii. Nejvíce mě ale bavily odbočky do jeho osobního života. Babička byla šílená, hysterka nic si nezadající s hysterickými pacientkami v tradičním psychoanalytickém pojetí. Během čtení jsem přemýšlela, co může vyrůst z malého chlapce, kterého bere babička na toaletu a který je svědkem vykonávání všech jejích potřeb. Babička měla dva syny. První z nich, Declerckův strýc, odnesl neutěšené rodinné zázemí psychiatrickým onemocněním (utekl do něj?), druhý, Declerckův otec, v dětství málem zemřel. Prodělané spalničky mu poškodily srdeční komory. S potvrzeným závažným onemocněním začal tyranizovat celou rodinu. Byl fracek na pár facek. Chtěl celý život utíkat, začít znova, ideálně jinde, lépe. Plánů měl spoustu, ale realizovat je nedokázal. Pak se narodil Patrick Declerck. „Konečně jsem přišel na svět. Nakonec se ven dostanete vždycky, ať děláte, co děláte…. Ale ne vždycky úplně jak se patří. Ne vždycky úplně v pořádku… U mě to trvalo tak dlouho, že jsem vypadl úplně rudomodrý a celý zkrabatělý a zarudlý. Trochu jako zadek paviána… A taky jsem byl hrozně veliký, s dlouhýma rukama. A s hlavou, co byla nejspíš trochu stlačená, trochu podivně protaženou dozadu. A aby se ještě posílil opičí vzhled, po páteři mi šla dlouhá řada černých chloupků… No tohle! To jednomu zkazí náladu…“

Jo, Declerck se nebojí, nevynechává rodinná tabu, komplikované vztahy, nenechá nit suchou na sobě, rodině, svých pacientech. I když čtete hutnou a naprosto seriózní knihu, pobavíte se. Aspoň já se pobavila (místy určitě), i když to není primárním záměrem knihy.

Moje hodnocení:  67 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Patrick Declerck

Nakladatel: Host

Počet stran: 237

 

Kam dál:

Můžete to vzít od podlahy a zasadit si Freuda do historických souvislostí. V tom případě ideální volbu představuje 1913. Pokud vás zajímá psychoanalýza a už máte přečtené všechny Freudovy spisy :o), přečtěte si Matky psychoanalýzy, Pandořinu skříňku nebo Šílenou touhu tančit. Touhu napsat Elie Wiesel, autor Noci, jednoho ze zásadních děl o holocaustu. Kdo jste už někdy zavítal na můj blog, víte, že na něj nedám dopustit.

 

Co budu číst:

Jdu do sebe a vracím se k literárním základům. Na řadu proto přišel Franz Kafka. Člověk své i naší doby. Recenze bude brzy :o).