Dcera krále močálů zpracovává zajímavé (i když ne úplně originální) téma, využít potenciál se ale Karen Dionne nepodařilo.

Zápletka je prostá i slibná zároveň. Helena Pelletierová neprožila úplně standardní dětství. Její otec unesl její matku, když jí bylo jen třináct let. V šestnácti porodila Helenu, za dvanáct let společně utekly. Helena do té doby neznala nic jiného než život v močálech, bydleli v malé rozpadlé chalupě, bez vody, bez elektřiny. Jedli jen to, co rostlo v lese a co otec (později i s Helenou) ulovil.

Děj knihy začíná v době dospělosti Heleny. Sama je již vdaná, má dvě malé dcery, o její minulosti ale nikdo z okolí netuší. Život naruby jim obrátí útěk Helenina otce z vězení, začíná tak hra na kočku a myš. V tomto momentě se kniha stává předvídatelnou. Helena se vydává zpět do bažin, sleduje otce/otec sleduje ji. V přítomnosti jsem se nějakého většího překvapení nedočkala. Zajímavá byla ale psychologie postav a Heleniny vzpomínky. Otec asociální sadista, vrah, matka naprosto submisivní, plně na otci závislá. Když se pokusila utéct, následoval trest, na dlouhou dobu tak rezignovala. Helena otce milovala, měla z něj respekt i hrůzu. Její vztah s matkou byl ještě složitější. Cítila z matky odstup, otec jí pohrdal, Helena tento model zpočátku převzala. Otcovo chování ale postupně vzbuzovalo pochybnosti.

Během čtení se nutně musíte zamýšlet nad několika otázkami. Může matka milovat dítě, které má se svým únoscem? Může naopak dítě milovat takového otce, jakým byl Jacob Holbrook? A může někdo takový jako Jacob Holbrook milovat vůbec někoho? Třeba vlastní dceru? V knize nejde jen o prostý stockholmský syndrom, ale také o mapování vztahu dcery a otce, funkci primární patologicky vzniklé rodiny. Helena to měla zpočátku jednodušší než matka. Do doby útěku nic jiného neznala. Vstup do normálního života pro ni znamenal úplný začátek. Žila s matkou u matčiných rodičů, byla dcerou jejich dcery, ale zároveň dcerou muže, jenž jejich dceři zničil život. Byla oběť i potomek sadisty. Jejich ambivalentní přístup Helena jasně pociťovala. Matka zůstávala nadále ve své pasivní roli, stala se celoživotní obětí. Helena se potýkala se vším novým a musela žít se stigmatem, za které nemohla.

Vztah s otcem v sobě nemá dořešený ani v dospělosti. Změnila si jméno, aby se zbavila nálepky z minulosti, ale žije v domě, kde otec vyrůstal. Na jednu stranu je ráda, že se mu podařilo utéct, ale zároveň má z něho (oprávněný) strach.

Vazby a prožitky hlavních postav rozpracovala Karen Dionne velmi dobře, děj v současnosti byl hodně jednoduchý, žádné velké překvapení se nekonalo. Chyběla mi uvěřitelnost, na škodu by nebylo například podrobnější zmapování vztahu Heleny s manželem, jejími dcerami nebo s matkou po útěku, porovnání jejich adaptace na nově získanou svobodu.

Za mě kategorie neurazí, nepotěší, škoda nevyužitého potenciálu.

Moje hodnocení: 65 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Karen Dionne

Nakladatel: Slovart (2017)

Počet stran: 248

 

Kam dál:

Jestli vás téma zaujalo, zkuste Pokoj Emmy Donoghue (zajímavá je i její další kniha Zázrak) nebo Nekonečné dny Claire Fullerové (za mě také trochu předvídatelné).

 

Co budu číst dál:

Uvažuji mezi Dům s vypůjčeným výhledem Martiny Leierové, Ohníčky všude kolem Celeste Ng a Jako bys jedla kameny Wojciecha Kochmana. Silná trojice.

 

Za recenzní výtisk díky knihkupectví Kosmas.