Bea Uusma napsala pro mě dokonalou knihu o nepovedené polární expedici, která skončila smrtí všech jejích účastníků. Přesně tak si představuji do detailů vypilovanou reportáž. Uusma prací na Expedici strávila roky života, dokonce kvůli ní vystudovala i medicínu, aby byla schopná kriticky zhodnotit získané informace.

„Vrátila jsem se z Arktidy domů. Na Bílý ostrov jsem se nedostala. Ani tentokrát. Čtu knížky. Zase. Jezdím do muzea. Zase. Když moje děti začnou chodit do školy, přidám se k nim. Začnu studovat medicínu. A otevře se mi tím nová cesta, jak se k expedici přiblížit. Teď se můžu na příčiny smrti zaměřit z lékařské perspektivy. Musím uzavřít neuzavřené … Vracím se k původním pramenům, chci zjistit, jestli tam nezůstalo něco, co jiní badatelé přehlédli. Musím proniknout do zpuchřelých deníků. Musím proniknout do jejich kapes. Musím proniknout do jejich buněk. Do jádra buněk. Až do šroubovice.“

Přitom to začalo celkem nevinně. Na jednom večírku sáhla Uusma po knize Balonem k severní točně. Andréeho polární expedice z roku 1897. Byla jednou z mnoho z nepovedené výpravě tří polárníků – Salomona Augusta Andréeho, Nilse Strindberga a Knuta Frænkela. Nejstaršímu Andréemu bylo čtyřicet dva let, nejmladšímu Strindbergovi dvacet čtyři. Spíše teoretici prakticky bez zkušeností s přežitím v extrémních podmínkách. Severní pól chtěli přeletět ve vodíkovém balonu a přistát někde, kam by je balon donesl. Vybavení byli vším možným, včetně slavnostního oblečení, v němž je budou v místě doletu vítat. Nadšení, hrdí, odhodlaní to zvládnout, trochu naivní, pro úspěch odhodlaní udělat cokoli. A to zvláště u Andréeho  přispělo ke krachu výpravy.

„Dějiny expedice provází jedna záhada, kterou se dosud nepodařilo rozluštit. Neví se, proč zemřeli. Je to vlastně lékařská detektivka: 11. července 1897 ve 13:46 se balon pojmenovaný Orel vznesl ze Špicberků a zmizel v mracích směrem na sever. O čtyři dny později se vrátil jeden z poštovních holubů, které měla expedice s sebou. K pobřeží připlulo několik bójí. A pak je třicet tři let ticho po pěšině. Těla tří polárníků jsou pouhou náhodou nalezena v roce 1930 na Bílém ostrově, pustém kousku země v Arktidě. V jejich tábořišti se najdou deníky, v nichž se dočteme, jak polárníci museli pouhé tři dny po startu se špatně utěsněným balonem nouzově přistát na ledové kře kdesi uprostřed Arktidy a následně se tři měsíce trmáceli po ledě zpátky k pevnině … Když se po osmdesáti sedmi dnech nelidských útrap dostanou na pevnou půdu Bílého ostrova, zápisky se odmlčí. Mají s sebou velké zásoby jídla, teplé oblečení, funkční zbraně a několik beden s náboji. Přesto všichni tři členové expedice zemřou.“

Čtete text a procházíte všechny materiály, které Bea Uusma nashromáždila. Píše o svých opakovaných výpravách po stopách expedice. Analyzuje vše objevené – seznam věcí, které s sebou polárníci měli, deníkové zápisky, přehledy snědeného jídla, fyzické i psychické rozpoložení všech tří mužů. Prohlížíte si dobové fotografie před odletem, snímky pořízené z balonu i z místa nálezu ostatků. Graficky velmi povedené. Záhada a její zpracování mě dokonale vtáhly, byla jsem hodně zvědavá, jestli to rozlouskla. Bea Uusma udělala ale mnohem víc. Na základě zjištěného vypracovala teorii – svou vlastní, jež nebyla jen převzatých citátem těch předchozích. Protože je po letech prakticky nemožné jakoukoli teorii vědecky podložit, na posledních stránkách nabízí i přehled dalších vysvětlení. Vše kriticky hodnotí a na základě faktů jednotlivé možnosti vylučuje, nebo je  připouští jako možné.

Expedice je nejen velmi kvalitně zpracovaná reportáž, ale také příběh velké lásky, výzvy a do určité místy posedlosti. Autorky k celé expedici, polárníků k vidině pokoření vysněné mety, Strindberga k jeho snoubence Anně a samotného Andréeho k překonání zdánlivě nepřekonatelného. Chtěl dosáhnout něčeho výjimečného a šel přes mrtvoly. Doslova.

Moje hodnocení: 100 %

Nejvyšší hodnocení po delší době, nic jiného nejde.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Bea Uusma

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 320

 

Kam dál:

Jestli si chcete přečíst dobrou non fiction, sáhněte po nějaké absyntovce. Zkuste třeba Dvě sestry, Príbeh o Nórsku, Impérium nebo Ganbare. Workshopy smrti.

Výborné jsou reportáže malující určité časový úsek – 1913, Berlín 1936. Šestnáct srpnových dnů nebo 1947.

V Absyntu navíc tento týden vychází další kniha přeložená do češtiny – Modlitba za déšť Wojciecha Jagielského o Afghánistánu, kam Jagielski jezdil v letech 1992-2001.

 

Co budu číst:

Rozmýšlím mezi Tatérkou Alison Belshamové, Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové, Kváskem Robina Sloana a Trosečníkem sibiřským Světlany Glaserové