Pokračuji v objevování krás polské literatury. Po skvělých detektivkách od Zygmunda Miłoszewského přes Morfium Szczepana Twardocha až nyní po reportérku Katarzynu Boni.
Ganbare! Workshopy smrti vypráví o hodně věcech, o tom negativním především. Jsou o zmaru, beznaději, bezmoci, smrti, ale také o soudržnosti, naději, pokoře, úctě k ostatním, respektu rodiny i o zvyklostech japonské společnosti.
Ganbare volně přeloženo znamená dejme se do toho, držte se, bojujte, je to na vás. Věta, která je po zemětřesení z 11.3. 2013 Tóhoku, severozápadním regionu Japonska, následné vlně tsunami a výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě slyšet velmi často.
Katartyna Boni odvedla vynikající práci mapující sled tragédií do nejmenších podrobností. Když jsem knihu brala do rukou, vlastně jsem ani nevěděla, co mám čekat. Během prvních pár řádek bylo jasno. Boni ukazuje příběhy lidí, jejich život před tsunami a po ní. Přibližuje jejich hodnoty, pospolitý rodinný život, úspěchy získané studiem a následně prací. Seznamujete se s rodinami a již předem je jasné, že někdo z nich/většina zemřel. Někdy přežil jen jeden, aby to vše mohl vyprávět. Čtete tak o manželovi, který se potápí ještě několik let do katastrofě a v oceánu hledá kosti své ženy (nebo jakékoli kosti jiných zemřelých), má tak pocit, že je jí blíž, o rodičích, jež rezignovali na veškerý další život a žijí v domě proměněném ve svatyni mrtvé dcery. Nezastírám, že mi při čtení tekly slzy. Žádný velký hysterický pláč, ale takové ty tiché slzy, které jsou snad ještě horší. Už jen náznak, že bych se ocitla v podobné situaci je naprosto nesnesitelný.
Autorka ale pokračuje dál. Zemětřesení a tsunami měly veliký dozvuk v podobě výbuchu jaderné elektrárny. Čtete proto i o tom. O událostech před výbuchy reaktorů, o snaze všech na místě tomu všemu zabránit nebo aspoň minimalizovat škody, o následném totálním informačním propadáku. Lidé v okolí ze začátku nebyli informováni vůbec, resp. často zcela špatně. Pohybovali se v zamořené oblasti, byli tak vystaveni velikému radiačnímu záření. Někteří jsou již po smrti, zemřeli na rakovinu, u ostatních můžeme jen čekat, jaké škody v jejich tělech záření napáchalo. Někteří z nich se ale rozhodli nemlčet, vypráví o svém životě před a po, upozorňují, varují a je dobře, že jsou slyšet.
Katarzyna Boni propojuje příběhy lidí s fakty, jedno doplňuje druhé, výsledek je neuvěřitelně silná kniha. Pokládá sugestivní otázky, na kterými se nejde nezamyslet. Vrátili byste se do domu, který byl v radiační zóně, ale nyní je již označen jako bezpečný? Věřili byste, že je provedená dekontaminace dostatečná? Jedli byste zeleninu, ovoce, maso nebo rýži z této oblasti? Jíte sushi? Kontrovali jste po roce 2013, z jaké prefektury japonská rýže pochází?
Závěrečná část o workshopech smrti je pomyslnou černou třešničkou. Přečtěte si a uvidíte. Uff.
Moje hodnocení: 95 %
Bibliografické údaje:
Autor: Katarzyna Boni
Nakladatel: Absynst, edice Prokletí reportéři
Počet stran: 296
Kam dál:
Na poslední stránce knihy je vzkaz pro čtenáře. Nakladatelství Absynt mimojiné vyjadřuje přání, že by Ganbare, jejich první kniha na českém trhu, mohla odstartovat vzájemné přátelství. Odstartovala! Alespoň tedy u mě.
Teď bych to viděla na Ku-klux-klan. Tady bydlí láska. Myslím, že to nebude dlouho trval a přečtu si něco ze slovensky vydaných knih. Za dva roky existence nakladatelství jich vyšlo požehnaně.
Co budu číst:
Uvažuji mezi Jen zvířata Ceridwen Doveyové, Jestli chceš Helle Helle nebo právě Ku-klux-klan. Tady bydlí láska Katarzyny Surmaik-Domańské.
Ganbare! jsem četl na konci září. Tušil jsem, že to úplně veselé čtení nebude, ale když milujete japonskou kulturu, odradit se tím nenecháte, že. 😉 U některých kapitol mi tedy úplně dobře nebylo, naštěstí jsou prostřídané odlehčenějšími texty. Popis fukušimské tragédie jsem četl s velkým napětím. Ačkoli jsem to samozřejmě sledoval už tehdy ve zpravodajství, mnoho důležitých souvislostí jsem vůbec netušil. Absynt zabodoval i u mě. 🙂
Naprostý souhlas!