Vím, že budu už trapná s dalším chvalozpěvem.  Začínám tedy jako již tradičně. Hana je kniha, na kterou jsem se dlouho těšila. A další klišé, Hana je skvělá. Jenže ono je to pravda. Alenu Mornštajnovou mám moc ráda. Objevila jsem ji krátce po vydání Slepé mapy, její prvotiny, která mi v paměti uvízla na dlouhou dobu. Proto jsem netrpělivě čekala na Hotýlek. Znáte to, očekávání jsou vždy ošidná. Strašně moc se těšíte, ale trochu se bojíte, aby vás to nezklamalo. Hotýlek nezklamal. A nezklamala ani Hana, i když to už jsem nepředpokládala, že by se mohlo stát. Jakmile jsem Hanu viděla v edičním plánu nakladatelství Host (opět, vím), netrpělivě jsem odstříhávala z metru dny, kdy vyjde :o). A pak jsem čekala, kdy bude k dispozici i jako e-kniha. Vyšla o pár ní později a pro mě v nejméně vhodnou chvíli, měla jsem rozečtenou Amerikánu a byl by hřích ji odložit. No, moc jsem toho za posledních pár dní nenaspala, ale i Hanu mám dočtenou.

O čem Hana je? O židovské rodině z Valašského Meziříčí. Děj sice začíná v roce 1954 tragickou událostí, která vychází ze skutečnosti, ale vrací se i do doby před druhou světovou válkou a během ní. Vzhledem k původu rodiny je většina z nich odsunuta do Terezína a následně do Osvětimi. Jak je u autorky dobrým zvykem, ukazuje, jak mohou další život ovlivnit rozhodnutí dělaná sice ne přímo se zlým úmyslem, ale často s fatálními následky, jak nebezpečné mohou být rádoby nevinné nebo milosrdné lži nebo co může udělat zbabělost říct celou pravdu. Když se k tomu přidají ještě okolnosti, které nemůžeme ovlivnit, je toho více, než by člověk dokázal unést. Nebo ne?

Styl Aleny Mornštajnové je působivý, knihy jsou vypracované do nejmenších detailů. Nic se neděje náhodou, vše zmiňuje z nějakého důvodu. Malá rada pro ty, kteří její knihy ještě nečetli. Pamatujte si dobře všechny postavy. I ty, které se jeví jako nedůležité. Po sto nebo dvě stě stranách se najednou vynoří daná postava nebo její děti a vše do sebe zapadá jako přesně šlapající hodinový strojek (což by ocenil Karel Karásek, švagr Hany). Vy u tu chvíli jen obdivně protáhnete pusu stylem tý jó. Ale věřte, že i tak vás Alena Mornštajnová zvládne ještě překvapit. Vzpomeňte si na mě, až budete číst v závěru knihy o věnečcích.

Moje hodnocení: 100 %

Musím vyzdvihnout i grafickou úpravu knihy. Skvělá obálka, po dočtení dolistujte až do konce, hvězdičky (alespoň v elektronické verzi) nemají chybu, je to tečka (nebo spíš vykřičník) za dějem.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Alena Mornštajnová

Nakladatel: Host (2017)

Počet stran: 309

 

Kam dál:

Pokud jste nečetli předcházející knihy Aleny Mornštajnové, neváhejte.

O knihách s tematikou holokaustu jsem psala již několikrát, kdybych měla vybrat jednu nebo dvě, tak Noc Elieho Wiesla a Osvětimskou knihovnici od Antonia G. Iturbe.

 

Co budu číst dál:

Abych pravdu řekla, nevím. Mám několik nepřečtených knih (třeba Kouzelníkův únik z reality, Múzu, Letního hosta), ale po silné dvojce Amerikána a Hana mám celkem strach po čemkoli sáhnout. Laťka je nasazená zatraceně vysoko.