Recenzi na Jednoho z nás. Príbeh o Nórsku jsem nezvykle začala psát v době, kdy jsem neměla knihu dočtenou. Anders Breivik právě dokončil popravy na ostrově Utøya, začal vznášet svoje směšné požadavky policii a řešil, že nutně potřebuje ošetřit ruku, na které měl drobnou ranku. S největší pravděpodobností od kostního fragmentu lebky některé z obětí. Nejsem nějaká citlivka, myslím, že celkem dost snesu, ale u takové knihy jsem počítala, že nějaká slza padne. Ta padla nejen jedna, ale asi poprvé v životě mi bylo chvílemi na zvracení. I tak/právě proto je to jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední měsíce četla.

Åsne Seierstadová odvedla dokonalou práci. Z původního záměru napsat jeden nebo dva novinové články vznikla kniha o impozantním počtu 584 stran. Psychologickou studii agresora zasadila do politického, sociologického i historického kontextu, popis událostí na Utøye byl jako vystřižený z krvavého thrilleru. Její záběr je obdivuhodný. Zmapovala život Anderse Breivika a jeho rodiny, šla ale dál a píše také o několika jeho obětech, o těch, kteří zemřeli i přežili. Věnuje se jim před Utøyou, na a po ní. Působivé srovnání. Zatímco Breivik prodával falešné diplomy o dosaženém vzdělání, seděl v pokoji v bytě matky a několik let hrál počítačové hry, Simon Sæbø, Anders Kristiansen, Viljar Hanssen nebo Bano Rashidová byli aktivní studenti jdoucí za svým cílem. Seierstadová mluvila s Breivikovou matkou, jeho kamarády z dětství, lékaři, četla odborné posudky, pracovala s policejními materiály, dění na Utøye zmapovala po minutách. Byla po celou dobu u soudu. Mluvila také s rodinami obětí. Sám Breivik setkání s ní odmítl.

Jeden z nás tak zdaleka není jen příběhem Breivika, je to p/Příběh Norska, příběh mnoha rodin, rodičů a jejich dětí, mladých lidí hledajících své místo v životě a také příběh velkého počtu selhání jednotlivců i systému. Breivikova matka nestihla jít na potrat, nezvládala jeho výchovu, nechtěla ho mít u sebe. Postupně selhal Barnevernet, soudy rozhodující, komu ho svěří do péče. Selhal i jeho otec a opakovaně a na všech frontách selhával sám Breivik. Jeho ego bylo obrovské, nedokázal se začlenit, nebyl schopen zpětné vazby nebo jakéhokoli kritického náhledu. Když neuspěl ve společnosti, založil si vlastní. Jejím členem byl ale jen on sám, vyzbrojil se obecnými hesly a vydal se na křížovou cestu. V neposlední řadě také selhala policie, resp. norské bezpečnostní složky. S něčím takovým Norsko nepočítalo. Breivik systematicky střílel na ostrově, policie si nedokázala efektivně předat informace a hledala správnou cestu. Když už ji konečně našli, člun se zásahovou jednotkou byl natolik přetížen, že se začal potápět. Zmar dokonalo vedení AUF po tragédii. Obstáli ale mladí na Utøye. Někteří umřeli jen proto, že se snažili pomoct ostatním, jiní dokázali vypovídat během procesu v jedné místnosti s Breivikem. S člověkem, kterým jim zabil sourozence, kamarády, rodičům děti, všem vzal pevnou půdu pod nohama.

Na fotce je Viljar Hanssen. Mladý kluk, jenž jel na Utøyu s nejlepšími kamarády a mladším bratrem. Přišel o oko, kulka mu proletěla mozkem a roztříštila lebku, čtyři další zasáhly různé části těla. Přežil, patřil k těm, kteří byli během procesu vidět a teď je vidět i v knize. Také on (nejen Breivik) je jeden z nás, dříve běžný kluk, nyní jeden z důležitých kamínků v mozaice novodobých norských dějin.

Moje hodnocení: 98 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Åsne Seierstadová

Nakladatel: Absynt (2017)

Počet stran: 584

 

Kam dál:

Absynt vnesl na náš knižní trh nový vítr. Přečetla jsem už jejich několik knih (v češtině i ve slovenštině) a ani jednou jsem se nesekla. Záleží na vás, co vás zajímavá. Nabízí velkou plejádu reportážní literatury.

 

Co budu číst:

Doma mám Dvě sestry Åsne Seierstadové nebo Eli, Eli Wojciecha Tochmana. Jeho Jako bys jedla kámen bylo výborné.

Na chvíli ale utíkám k beletrii, čtu Peníze od Hitlera Radky Denemarkové.