Dnešní recenze bude tak trochu z jiného soudku. Přečetla jsem a rozluštila Jinotaje opic Petra Nikla. Přírodní motivy se v jeho tvorbě nevyskytují poprvé. Litografie Naturaléza připomínají herbáře, s živočichy si pohrál již ve své prvotině Žlutí lvi nebo také v Jělěňovitých a Lingvistických pohádkách, v Jinotajích přišly na řadu opice. Přiznám se, že o spoustě opic jsem neměla ani tušení. Vy víte, že existuje třeba nártoun filipínský, lungur čínský, outloň jávský nebo mandril rýholící? Psát, že nejde o atlas v klasickém pojetí, je asi zbytečné. Jestli bych měla nějakou knihu označit jako dokonale artovou, tak jsou to jednoznačně Jinotaje. Každou opici doprovází krátký text (bez interpunkce), třeba u chápana ‚chápan chápe kam se sápe nechápe-li tvrdě chrápe‘  nebo u paviána ‚schovejte se po lián píská poplach pavián‘. Jestli se divíte, co je na tom, tak opice. Větičky jsou napsané právě pomocí nich, jejich těla se různě kroutí a vy můžete číst (nebo se o to aspoň snažit).

Nemůžu se rozhodnout, jestli je to knížka pro děti nebo dospělé. Původně jsem si myslela, že bude pro dceru. Jak pravidelní návštěvníci blogu :o) vědí, jsou jí čtyři roky. Mám moc ráda věci, které rozvíjejí dětskou fantazii, něco se naučí, ale přitom si pořád hrajeme a baví nás to obě. Když jsem ale knihou listovala, lehce jsem znejistěla, písmenka sice umí, ale přišlo mi to pro ni těžké. I tak jsem to zkusila a pěkně mi vyrazila dech, dětská představivost si prostě dokáže poradit se vším. Soustředěně hledala písmenka (nejen ona :o)) a opravdu jich hodně našla. A co je nejlepší, ke knize se opakovaně vrací a sama si v ní čte. Co víc si přát, kniha prošla nemilosrdným dětským okem.

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Petr Nikl

Nakladatel: Meander

Počet stran: 100

 

Kam dál:

Jako první bych asi sáhla po Lingvistických pohádkách nebo po Jělěňovitých. Nebo také po Pohádkách o malé tlusté víle Jiřího dědečka, kterou Petr Nikl ilustroval.