Knížka Kdy má králík bobky? se ke mně dostala díky blogu, jinak by mě s velkou pravděpodobností minula. A to jsem přitom jedna z cílových skupin, tj. máma/rodič dítěte, které bude nastupovat do školy.

Katka je na začátku úplně normální holka. Žije s rodiči, ráda kreslí. Každý den má pro tátu připravený obrázek s králičími příběhy. Králíci pro Katku nejdříve představují jen zábavu, později jí pomáhají dívat se na věci z jiné perspektivy. Věci okolí se totiž zamotávají. Rodiče se hádají, táta změní práci, nemá tolik volného času jako dřív. Utečou jim tak varovné známky, že se s Katkou něco děje. Ve škole ji začnou šikanovat spolužáci, ale ona se rodičům nesvěří.

Stýskalo se mi po něm. Když se mě ptal, proč jsem smutná, odpovídala jsem, že jsem jenom unavená a že mě zničí fyzika, a užuž jsem mu pod nos strkala žákovskou, nebo když se mi podařilo, i králičí příběhy. Později už se mě neptal, což bylo dobře, protože bych mu stejně neřekla pravdu.

Že mám celý den v krku knedlík.

Že nenávidím každé ráno.

Že se bojím jít ve škole vyčurat.

Že mám vždycky hrozný hlad, protože nechodím a obědy, které mi platí těmi penězi, kvůli kterým se tak dře.

A že každý den brečím ve druhém patře.“

Aby se necítila tak sama, vymyslí si Katka Serváce, králíka, který začne dominovat obrázkům. Pomáhá jí aspoň trochu redukovat strach. Servác zvládá situace, s nimiž si Katka neví rady, jemu věří, sobě vůbec. Postupně navíc začíná brát za své vše, co o ní spolužačky říkají.

Ze zrcadla se na mě vždycky dívala ta holka, kterou popisovaly. ‚Žirafa‘, jak mi říkaly, a nic, co jsem dělala, nepomohlo. Ať jsem si drhla zuby, jak jsem mohla, byly pořád stejně žluté, i když jsem jedla, kolik se do mě vešlo, byla jsem stejně hubená. A pořád jsem rostla a rostla, až jsem přerostla všechny holky ve třídě. Byla jsem prostě ošklivá a nemohla jsem s tím udělat vůbec nic.“

Doufám, že něco takového dceru nepotká, ale je potřeba, aby věděla, že se takové věci mohou dít. Děti dokážou být pěkně kruté. Mohou říct nebo udělat cokoli, aby dosáhly svého. Pro dítě, které je vychovávané, že má říkat pravdu, respektovat společenské normy, může být setkání s někým pěkně nepříjemné překvapení. Podrazy prostě nečeká. Není na to připravené, uzavře se do sebe, nechá si namluvit, že je nedokonalé, že by mělo dělat víc/něco, co po něm ostatní chtějí. Pokud rodič/učitel nepozná varovné známky, způsobené škody mohou být velké.

Kdy má králík bobky zpracovává problematiku šikany velmi edukativně, ale zároveň nenápadně. Chvíli dějem provází Katka, pak Servác, text střídají komiksové stripy. Kresba je velmi jednoduchá, jen králíci, ale i v tomto pojetí vyjadřuje vše potřebné. Čtenář se dozví, že něco jako šikana existuje, jak může vypadat a jak je možné se jí bránit. Pokud máte dítě menší, přečtěte si knihu sami, ať víte, na co byste si měli dát pozor. Ať vám netrpí pod nosem.

 

Moje hodnocení: 86 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Klára Mayerová

Nakladatel: Altenberg (2019)

Počet stran: 144

 

Kam dál:

Z produkce nakladatelství Altenberg mám v plánu Flandil u doktora, profesní deformace :).

 

Co čtu:

Dočetla jsem komiks i pro dospělé Indiánské léto/El Gaucho Mila Manary a Huga Pratta, rozečtenou mám dětskou knihu Hotel Winterhouse Bena Gutersona.