Mám ráda první věty knih. Jasně, je to jakýsi haló efekt, podle kterého nelze knihu posuzovat, ale jako lákadlo k dalšímu čtení mohou fungovat velmi efektivně. Alespoň u mě.

„Mrtvola visela na stromě. Strom byl pěkně rostlá bříza a mrtvý by pěkně oděný padesátník. Oblek T. M. Lewin, košile Turnbull & Asser. Na kývajících se nohách oxfordky od Aldena.

‚Ten se na to vyfikl,‘ poznamenal Holub.“

Jo, Rychlopalba je zpět :).

Štěpána Kopřivu na poli krimi považuji za jeden ze svých největších objevů v minulém roce. Rychlopalbu, první díl, i Křížovou palbu je prostě radost číst. Kopřiva má zmáknuté snad úplně všechno. Policejní rutinu nebo postupy nejsem schopná posoudit, ale nepochybuji o tom, že je to tak, jak píše. Z rukávu sype zákony, paragrafy, statistiky, odbornou terminologii i hantýrku. A ani v nejměnším tím nenudí. Stejně dobře dokáže popsat princip uškrcení, změny, které během toho vznikají v těle, účinky léků, jež lze využít k ledasčemu. Před lety jsem hodně četla thrillery z lékařského prostředí – na gymnáziu, během studia medicíny a krátce po nástupu do praxe. Oceňovala jsem na nich právě ty detaily, které seděly, byly medicínsky správně. Pak se pro mě tato témata trochu vyčerpala, ale správné detaily mně udělají radost vždycky. Stejně jako u Štěpána Kopřivy.

Hlavní postava, policista MOP Vysočany, zůstává stejně jako v prvním díle beze jména. V podstatě správný chlap, který musí dělat různá rozhodnutí, z nichž jsou mnohá za hranou zákona. I když se spálí, jde si za svým, ve snaze odhalit pachatele nepolevuje. Takové postavy mě moc baví. Ty jednoznačně vymezené a černobílé jsou předvídatelné, klaďas pohybující se pouze ve škatulce jedině tohle je správné může postupem stran nudit. V Rychlopalbě i Křížové palbě tomu tak není. Čtete a uvažujete, jak daleko nechá Kopřiva hlavní postavy zajít. Nešetří přitom vnitřními pochody, úvahami nad děním a rozhodnutími, sebereflexí.

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem to nečekal.

Čekal jsem něco podobného od chvíle, kdy mi na Hradčanské udělal kázání o tom, že jestli chci tuhle práci dělat, nemůžu hrát fajnovku a chtít, aby si za mě špinili ruce ostatní; protože před odpovědností se uhýbat nemá.

A víte co? Nemá.

Jenže na druhou stranu – proč si špinit ruce, když nemusíte? Musel přece existovat nějaký jiný způsob, jak to uhrát.“

…

„Abychom si rozuměli: nehraju si tu na nějakého zásadového správňáka. Netvrdím, že v sobě nemám ani kapku pokrytectví. Všichni máme. Dokonce bych řekl, že je to nezbytná součást lidské osobnosti; kdyby člověk nelhal sám sobě, nedokázal by se sebou žít. Ale každý má nějakou hranici, za níž jeho sebeiluze přestává fungovat. A já jsem věděl, že si raději zašpiním ruce, než abych si připadal jako uhejbák, který se nedokáže postavit nepříjemné věci čelem.“

Záhadná zmizení, vraždy, autonehody, pátrání po zmizelých, služby a protislužby rámuje Praha a její blízké okolí, kde se Kopřiva pohybuje stejně suverénně jako v čemkoli jiném, o čemž píše.

Jestli chcete chytrou autenticky napsanou detektivku se spádem, dialogy se spoustou ironie a vším výše uvedeným, neváhejte. Čtěte ale postupně, je potřeba začít Rychlopalbou, až poté Křížovou palbu, připravili byste se o mnohé.

 

Moje hodnocení: 92 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Štěpán Kopřiva

Nakladatel: CREW s.r.o. (2019)

Počet stran: 448

 

Kam dál:

Už u Rychlopalby jsem doporučovala Bez duše Martina Stručovského.

 

Co budu číst:

Vařit medvěda Mikaela Niemiho.