„‘Zabila jsem člověka,‘ řeknu své nové terapeutce.

Stěží se uvelebím na pohovce… vlastně to žádná pohovka není, spíš takové lehátko, které vypadá pohodlně, ale ve skutečnosti je nepříjemné až hrůza. Stejně jako terapie.

Tím úvodem jsem ji zaskočila, ale nedělám to poprvé. Celkem jsem navštívila pět terapeutů a prodleva mezi ‚Dobrý den‘ a ‚Jsem vražedkyně‘ se stále zkracuje. Může být ráda, že se pořád ještě zdržuju pozdravem. … ‚Byla to nějaká nehoda?‘ Jde na to zhurta. Ostatní mě vodili v kruzích, abych sama dospěla k jejich závěru. Ve skutečnosti jste nikoho nezavraždila. Byla to dopravní nehoda nebo jiná mladistvá lapálie a vy se teď užíráte vinou.

‚Ne, udělala jsem to záměrně. Tedy, tu spoušť jsem stiskla vědomě. Nepřišla jsem ho tam zastřelit. Bylo to zabití, ne vražda.‘“

Casey Duncanová hraje několik let ruskou ruletu. Chodí k terapeutům a líčí detaily zločinu, který před lety spáchala.  Krátce nato dodává, že nyní pracuje jako policistka, a čeká, až si ji spravedlnost najde a informace se dostane k  rodině jejího bývalého přítele, muže, jehož zabila. Krátce po sezení u poslední terapeutky to vypadá, že se opravdu dočkala. Někdo se ji pokusí zabít a zraní jejího přítele. Paralelně s tím musí Casey řešit další napadení své kamarádky Diany jejím bývalým manželem. Aby se dostaly do bezpečí, využijí obě ženy možnost odejít do Rocktonu, města ukrytého v kanadské divočině. Místo nabízí nový začátek. Podmínky pro přijetí jsou striktní, ale mj. umožňují, že se do Rocktonu stahují nejen lidé, kteří opravdu potřebují ochranu, ale i ti, jež musí zmizet, důvody mají různé. Casey zástupci nabídnou časově omezený pobyt. Její přítomnost se jim hodí, protože v Rocktonu došlo k vraždě i záhadným zmizením.

Město ztracených nabízí zajímavý koncept – lehkou posttraumatickou stresovou poruchu Casey, její komplex méněcennosti, sebemrskačství a špatný odhad na lidi okolo sebe. Armstrongová to naštěstí nepokazila v současnosti tradičním klišé v podobě závislosti. Od dalších knih s podobným tématem Město ztracených odlišuje Rockton. Izolované místo, kde společně žijí oběti i pachatelé a nikdo netuší, kdo je kdo, fajn sociologický experiment. V uzavřené komunitě se může dít cokoli, chování jednotlivců není snadné předvídat. Toho Armstrongová beze zbytku využívá – sem tam falešná stopa, sem tam vražda nebo napadení. Místy drsnější, ale to by fandům žánru vadit nemělo. Děj dokázal překvapit.

Moje hodnocení: 79 %

Zajímavý start další krimi série.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Kelley Armstrongová

Nakladatel: Vyšehrad (2018)

Počet stran: 400

 

Kam dál:

Vztah Casey a Diany může evokovat V pasti lží B. A. Paris, agresivní partner třeba Nenalezenou Remigiusze Mróze, o které jsem psala minule.

Pro mě byl nejzajímavější motiv izolované společnosti – zkuste Ženu z kajuty č. 10 Ruth Ware,  Dívku, která si říkala Tuesday od Stephen Williamse. Lidé žijící mimo společnost byli i v Jerúldelgerovi Patricka Manoukiana nebo v Poutníkovi Johna Twelve Hawkse.

Vyloučení z komunity jako potrestání a odeslání zpět do domoviny je např. v Artemis Andyho Weira.

 

Co budu číst:

Dočítám Dvě místa na slunci Becky Chambersové, výborné. Hodně zvědavá jsem na Mých prvních 54 000 let Karin Bojsové, pro genetika, švédofila a fandu non fiction naprostá nezbytnost 🙂