Po čase jsem se znova vrátila do Osvětimi, tentokrát k dvojčatům Staše a Perle Zamorským. Podle norimberského zákona z roku 1935 na ochranu německé krve a německé cti byly považované za mischlinge neboli míšenky. Pocházely z polské Lodže, jejich tatínek pracoval jako lékař. Když šel v noci po zákazu vycházek ošetřit nemocné dítě, beze stopy zmizel. S děvčaty zůstala jen maminka a dědeček, zejde, dávající v době chaosu řád nebo alespoň jeho iluzi. Společně putovali přes ghetto až do Osvětimi, dědečka už děvčata více neviděla, maminku jen na chvíli, a to pouze jedna z nich. Jako identická dvojčata se dívky dostaly do tzv. zoo dr. Mengeleho. Aby si zvýšily šance na přežití, rozdělily si zodpovědnost. Staša si vzala na starost to zábavné, minulost a to špatné. Perla to smutné, budoucnost a to dobré. Přítomnost nechtěla ani jedna, na tu se snažily myslet co nejméně.

Celá kniha je vyprávěna z pohledu obou dvojčat. Popisují nejen dění v táboře a Mengeleho laboratořích, ale také svůj vztah. Staša líčí Perlu jako vyzrálejší, rozumnější, vzhlíží k ní, sama sebe vidí jen jako komediantku. I já měla tendenci je tak ze začátku vnímat, ale později se role prolínají, mění, odpovědět na otázku, jaká děvčata jsou, již nelze tak jednoznačně. Mengeleho pokusy mezi ně postupně vráží klín, obě se odcizují. Až jedna z nich zmizí úplně. Bez odpovědi, bez náznaku.

Pozornost není věnována jen Staše a Perle, ale i dalším z tábora, namátkou Bruně, zlodějce, jež si dvojčata vzala pod svou ochranu, Feliksovi, chlapci, kterému zemřelo dvojče, zatímco on přežil (alespoň fyzicky), Petrovi, fungujícím v táboře jako poslíček. Všichni měli pro dvojčata zásadní význam, pomohli jim adaptovat se, jak jen to bylo možné. Velmi důležitou postavu představuje také doktorka Miri. Židovka, jež přišla postupně o všechny, které milovala. V ghettu o manžela, v Osvětimi o sestry Orli a Ibi, děti Noemi a Daniela i možnost mít děti další. Jako lékařka musela pracovat pod přímým Mengeleho dohledem a současně byla i jednou z jeho ‚pacientek‘. Viděla víc hrůz, než by si kdy dokázala představit, ztratila víru sama v sebe coby lékaře i člověka.

Kniha je zajímavá i tím, že děj nekončí osvobozením Osvětimi, pokračuje poté. Všichni, kdo přežili, se vydávají na cestu zpět, aby mohli začít znova. Pokud to po tom všem bude ale možné.

Musím se přiznat, že ze začátku mi dělalo problém se začíst. A to nemyslím výběr tématu. Po takových knihách saháte, když víte, do čeho jdete. Před lety jsem je četla pravidelně, pak jsem je na nějakou dobu nemohla ani vidět. Až jednou v noci jsem si koupila Osvětimskou knihovnici (ano, v noci, mám ji jako e-knihu :o)) a přečetla ji. V té době jsem měla asi půlroční dceru. Říct, že jsem brečela, by byl silný eufemismus, řvala jsem jako prorvaná. V případě Mischlingu mi ze začátku spíš nesedla forma, chyběla určitá lehkost (což zní asi divně u podobného tématu). Nepřišlo takové to fanatické začtení, na odložení knížky to ale také nebylo. Líčení událostí po osvobození Osvětimi mi chvílemi přišlo trochu přitažené za vlasy, náhod by bylo opravdu hodně. Na druhou stranu jsem velmi ocenila pohled na doktorku Miri. Z postavy vedlejší se stala jednou z postav hlavních, a kniha tak dostala další rozměr.

 

Moje hodnocení: 74 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Affinity Konar

Nakladatel: Odeon

Počet stran: 392

 

Kam dál:

Opakování je matka moudrosti :o), všechny knížky jsem už doporučovala. Určitě byste neměli zapomenout na Osvětimskou knihovnici, Noc, Kdysi, Spočítej hvězdy nebo Nejmenuji se Miriam. Mě čeká ještě Narodili se, aby přežili, chvíli ale počkám.

 

Co budu číst:

Už při dočítání jsem měla jasno, jednoznačně Ten, kdo stojí v koutě. Počkejte si na další recenzi, bude hodně kladná.