Určitě pro nikoho neobjevím Ameriku, když napíšu, že severská literatura nejsou jen thrillery, Fredrik Backman, Jonas Jonasson nebo (hlavně) finské podivno, ať je vše jakkoli skvělé. Je toho mnohem víc. Mojí Amerikou se právě stala Majgull Axelssonová. V češtině si můžete přečíst dvě její knížky: Dubnovou čarodějku a Nejmenuji se Miriam. Dubnovou čarodějku budu teprve číst. Je o dívce Desireé, která má sice naprosto nemohoucí tělo a velmi omezené možnosti komunikovat se svým okolí, zato její myšlení se vymyká normálu. Čarodějka vypráví nejen o Desirée, ale také o jejích třech sestrách, lékařce, fyzičce a prostitutce.

Druhou knihou je Nejmenuji se Miriam. Skvělá, výborná kniha. Začíná oslavou osmdesátých pátých narozenin Židovky, která přežila pobyt v koncentračních táborech v Osvětimi i Ravensbrücku. Po válce ji s dalšími ženami přijalo Švédsko. Zůstala tam, později se vdala, vychovala syna svého muže (vdovce) a prožila spokojený život. Ale byl to život ve lži. Miriam není Židovka, je Romka, přesněji řečeno míšenka, jmenuje se Malika. Zpočátku tedy nenosila hvězdu žlutou, ale hnědou. Když jí jiné vězenkyně roztrhaly šaty, bála trestu  a oblékla si vězeňské hadry mrtvé židovské dívky Miriam.  Miriam tedy zemřela, ale žila dál, Malika žít dát nemohla, musela proto zemřít. Pravdu nikdy nikomu neřekla. Romové stáli ve Švédku na pokraji společnosti, sama byla svědkem jejich pronásledování během proticikánských bouří v létě roku 1948.  Bála se, že jako Maliku by ji její muž nepřijal, i když ji jako Miriam miloval. Roky proto mlčela a možná by mlčela i dál, kdyby k narozeninám nedostala cikánský stříbrný tepaný náramek. Podobné vyráběl i Maličin otec, který pracoval jako stříbrotepec. Vzpomínky byly silnější než snaha je dále ukrývat, a tak řekla to, co roky tajila: „Nejmenuji se Miriam.“ V té chvíli nic víc. Když se ale před obědem šla projít se svojí vnučkou, již dospělou ženou, matkou malého syna, začala jí všechno vyprávět. O svém původu, rodině, bratrovi Didim, jedné z mnoha obětí doktora Mengeleho, o přerodu v Miriam a jejím novém životě, o dalších ženách vězněných v koncentračních táborech, které přežily i nepřežily, o začátcích ve Švédsku.

Budu se opakovat, ale Nejmenuji se Miriam rozhodně patří mezi knihy, které by byla velká škoda nepřečíst. Nabízí i trochu jiný pohled na vězněné v Osvětimi. Ačkoli jsem přečetla spoustu knih s podobou tematikou, je to moje první, která se zabývá nejen Židy. Autorka vycházela z historických faktů, ukazuje mimo jiné postavení Romů v Osvětimi, jejich vzpouru i tzv. cikánskou noc, kdy jich bylo přibližně 3000 posláno do plynu.

Moje hodnocení: 90 %

 

Kam dál:

Pokud vynechám knihy s tematikou holocaustu, o které jsem již několikrát doporučovala, nezapomeňte na Dubnovou čarodějku.

 

Co budu číst dál:

Po dočtení jsem sáhla právě po Dubnové čarodějce. V plánu mám stále také Hanu od Aleny Mornštajnové. Severu zůstanu věrná díky Čarodějově úniku z reality (Lars Vasa Johansson), navíc feel good román se bude po takových knihách víc než hodit. Koncem března má vyjít Magický průvodce městem pod pahorkem od Pasi Ilmari Jääskeläinena. Nesmít také zapomenout na Amerikánu (Chimamanda Ngozi Adichieová). O všech a mnohých dalších příště, poté a později.