Prvotina Biancy Bellové Sentimentální román vyšla už před deseti lety. Od té doby čtu její romány i povídky pravidelně. V určitých aspektech přitvrzuje, ve volbě témat zůstává velmi konzistentní. Ukazuje ne úplně lichotivý obrázek (dystopické) společnosti, tlak událostí, okolností na jednotlivce, jeho práva, možnosti rozhodování a dopad toho nejen na něj, ale i jeho blízké.

Připomínat, že Jezero Bellové získalo cenu Magnesia Litera, je asi zbytečné. Zaznamenala jsem na něj rozporuplné reakce, sama jsem se s ním i přes nevelký počet stran trochu prala. Hutné syrové čtení. Už Jezero bylo srovnáváno s Kosińského Nabarveným ptáčetem (nyní velmi aktuální), když jsem četla Monu, napadlo mě opět to stejné. Monu jsem shodou okolností četla ve stejném čase, jako poslouchala Nabarvené ptáče. Audioknihu musela do dočtení raději odložit, abych dojmy z obou nesmíchala dohromady.

Mona pracuje jako zdravotní sestra. Její život je v troskách, přeneseně i doslova. Během Monina dětství se změnilo mnohé, kritici nových pořádků byli umlčeni, vypukla války, lidé přišli o svobodu. Mona si prošla dříve nemyslitelným. Dříve si vychutnávala makronky a obdivovala krásy francouzské čtvrti, pak žila v díře. Dospěla, dokázala se odrazit ode dna, aby jako pečující o pacienty skončila v postupně se rozpadající nemocnici, bez základních léků, s unavenými, vyhořelými lékaři, sestrami. Otupěla prakticky celá společnost, jiné východisko mnozí neviděli.

„Druhý den před směnou narazila u nemocnice na malé srocení lidí a pracovní četu, která odklízela sutiny. Zplanělý granátovník svými kořeny roztrhal základy a vychýlil statiku křídla, které bylo v období dešťů nejvíc vystavené živlům. Zřítila se vnější zeď ženského oddělení, a jako když v kině roztáhnou oponu, odhalila útroby nemocničních pokojů. Jedna sestra se propadla o patro níž a polámala si žebra, pacientkám se nic nepřihodilo … Lidé se brzy rozešli, podobným scénám už přivykli, a když na ně u oběda přišla řeč, nijak se důležitostí nelišily od ostatních témat, jako bylo vyhlášení zvláštního stavu, odklad voleb a útěky nezletilých dcer veřejně známých potentátů s nevhodnými milenci.

Okno pokoje je z nějakého důvodu zatemněné, a když Mona vstoupí, napadne ji, že takhle vypadá peklo – puch, pološero, trpící hříšníci, věčnost, čas ztuhlá jako cukerný roztok.“

Mona prozatím nerezignovala. Uchovala si své vlastní já, a to i přes nařízení, kontrolu, restrikci, výhružky, odpírání základních práv. Její revolta začala drobnostmi, přešla k věcem zásadním. Teď stojí před rozhodnutím, které nebude moc vzít zpět.

Bellová provází současností i minulostí (nejen) Mony, jejím životem pracovním i osobním. Jakousi rutinu/přežívání naruší mladý pacient v kritickém stavu. Monu si začíná více uvědomovat/připouštět dění okolo sebe. Co vše měla/mohla a už nikdy nebude mít/moct, co již ztratila a ještě ztratit může. A co může zachránit. 

Opět syrové dystopické čtení plné nejen bolesti fyzické i psychické, smutku, ztrát, ale také odvahy lišit se, nerezignovat na svá práva, prožívat cit, touhu (nejen) po svobodě v nesvobodné době. Vše podržené výborně vystaveným dějem na relativně malém počtu stran, více ale není třeba. I tak budete mít o čem přemýšlet. Čtete pozorně, ať doceníte vše potřebné.

 

Moje hodnocení: 91 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Bianca Bellová

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 167

 

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout tady.

 

Kam dál:

Cokoli od Bellové, kromě výše uvedeného Jezera nebo Sentimentálního románu také Mrtvého muže. Zkuste i její povídky, třeba ve sbírce Dámská jízda.

A Nabarvené ptáče Jerzy Kosińského. Samozřejmě.

 

Co budu číst:

Doposlouchám Nabarvené ptáče. Četla jsem před lety, film s největší pravděpodobností neplánuji, audiokniha je prozatím díky Jiřímu Köhlerovi zážitek.

Čtu 1793: Vlk a dráb, skvělé.