V 19. století žili ženy a muži velmi odlišně.

Ženy měly mnohem méně práv než muži, nesměly se vzdělávat ani vlastnit původu.

Měly tak jen málo příležitostí, jak si vydělat peníze.

Nemohly ani hlasovat ve volbách.

Žena byla právně nezpůsobilá – stejně jako dítě nebo otrok.

Až do svatby rozhodoval o ženě její otec.

‚Šup! A teď je tvoje!‘

Pak už to bylo jen na manželovi

Kniha ukazuje vývoj postavení žen ve společnosti a boj za jejich práva v uplynulých 150 letech. Pokud to vezmeme jen namátkou – ženy se mj. zasazovaly za zrušení otroctví, ale nemohly účastnit veřejných politických setkání. A tak Elizabeth Cady Stantonová sepsala Manifest o rovnosti pohlaví, ve kterém chtěla pro ženy právo na vzdělání, možnosti rozhodovat o svém majetku i právo na rozvod. Veřejně jej přednesla v roce 1848 na konferenci v Seneca Falls ve státě New York. Ta je dnes považována za první shromáždění v historii boje za ženská práva.

V amerických počátcích boje za rovnoprávnost šly aktivity ruce v ruce s těmi za zrušení otroctví. V roce 1852 vyšel román Chaloupka strýčka Toma Harrier Beecherové, v němž bylo na otroctví nahlíženo právě očima otroků. Chaloupka podnítila stále sílící odpor k otroctví. V USA se román stal druhou nejprodávanější knihou 19. století (po bibli). Když bylo 1861 otroctví zrušeno, černošští muži sice volební právo dostali, ženy ne. Jeden okov padl, druhý stále zůstal. A to nejen pro ženy černošské.

Vznikala ženská hnutí, která spojovaly tři základní požadavky: právo na vzdělání, povolání spojené s možností výdělku, právo hlasovat ve volbách rozhodovat o svém těle. Mezi jedny z nejaktivnějších patřily ženy ve Velké Británii. Millicent Fawcettová založila první spolek požadující volební práva pro ženy. Když nebyly požadavky spolku vyslyšeny, přikročily ženy k radikálnějším krokům. Nově založený spolek sufražetek přešel od slov k činům, mj. bombovým i žhářským útokům. Jejich aktivita gradovala až do první světové války, kdy se v nově vzniklých podmínkách začaly sufražetky soustředit na dobrovolnické práce armádě, zaujaly místa mužů bojujících na frontě. Toto jejich zapojení bylo nakonec v argumentaci údernější o získání požadovaných práv než dřívější aktivity.

Svých cílů ženy dosáhly v různých zemích a různém čase. Jako první zavedl volební právo pro ženy Nový Zéland (1893), po něm Austrálie (1902), Finsko (1906). V Československu se tak stalo v roce 1919, ve Francii 1944, Izraeli 1948, Afghánistánu 1964 a třeba ve Švýcarsku až v roce 1971.

Kniha nevynechává ani další genderově ošemetné otázky, např. i dnes velmi diskutované právo ženy na antikoncepci, resp. ukončení těhotenství. „Jehlice už nikdy více, my chceme do nemocnice!“ Nechybí ani kapitola o volné lásce nebo o nejmladší nositelce Nobelovy ceny za mír, Malály Júsufzajové. „Svůj příběh nevyprávím proto, že je výjimečný, nýbrž proto, že výjimečný není. Je to příběh mnoha dívek.“

Kniha je založená na faktech, ty neinterpretuje, nechce působit tendenčně (alespoň na mě tak nepůsobila), informace jen podává a zasazuje do širšího rámce. Vše je zpracováno velmi nenásilně. Sice čtete spoustu dat, za která by se nemohla stydět ani kdejaká učebnice dějepisu, tady je to jen tak mimochodem, navíc ve správných místech umocněné vhodně zvolenou ironií a nadsázkou. Efektivní je i grafická stránka. Postavy i pozadí jsou velmi výrazné. Základní kresba je černobílá, tu v každé kapitole doplňuje jedna barva. Přehledné, nápadité.

Neohrožené ženy jsou non fiction komiksem, co víc bych si mohla jako fanda obojího mohla přát. Snad jen severské autorky, což Marta Breenová a Jenny Jordahlová splňují 🙂

Takové knihy jsou stále potřeba. Ačkoli jsme jistě jinde než ženy před 150 lety, na růžích nemá spousta žen ustláno ani v současnosti. I samotný pojem feminismus je často vnímán nevhodně pejorativně. Pod feministkou si mnozí přestavují mnohé, jen ne to, co je ve skutečnosti. Za každý střípek osvěty, rozšíření obzoru podané podobně jako Neohrožené ženy tedy třikrát hurá…

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autorka: Marta Breenová

Kresba: Jenny Jordahlová

Nakladatel: Argo (2019)

Počet stran: 128

 

Kam dál:

Příběhy na dobou noc pro malé rebelky 1 a 2 Eleny Favilli a Francescy Cavallo, Ovoce poznání Liv Strömquistové, Persepolis a Šitíčko Marjane Satrapiové nebo třeba knihy Chimamandy Ngozi Adichie  – Amerikána, Feminismus je pro každého a Milá Ileawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.

 

Co budu číst:

Opakovaně píšu, že budu číst Klub Takise Würgera, ale zatím jsem vždy sáhla po něčem jiném. Uvidíme 🙂