Osvětimskou ukolébavku jsem dočetla před pár dny a stále si nejsem jistá, co bych o ní měla napsat. Je potřeba rozlišovat příběh a jeho zpracování, to první výborné, to druhé místy pokulhává. Příběh Helene Hannenmannové je bezesporu velmi silný, o to víc, když víte, že se Mario Escobar inspiroval skutečnou ženou, resp. rodinou. Helene je blonďatá Němka s modrýma očima, matka pěti dětí, pracuje jako zdravotní sestra. Před lety ale udělala v kontextu historického dění osudovou chybu, zamilovala se do etnického cikána a vzala si ho. V Německu před schylující se druhou světovou válkou a během ní něco nemyslitelného. Její manžel Johann byl houslový virtuos, kvůli svému původu přišel nejdříve o práci, později o svobodu i možnost být s rodinou.

Dlouho dobu žila rodina ve strachu, kdy si pro ně přijdou. Když se tak stalo, odveden neměl být jen Johann, ale všechny děti. Helene ne, její původ byl pro nacisty dostatečně árijský. Ona ale odmítla a s rodinou zůstala. Transport je odvezl do Osvětimi, selekcí prošli všichni, ale Johanna od Helene a dětí oddělili. Určitou šanci na přežití/zlepšení podmínek pro Helene znamenalo, že ji zaměstnali v nemocnici. Dostala do přímého kontaktu s Mengelem. Jako osvětimskou vězenkyní jí pohrdal, ale její nezdolnost a odhodlání mu do jisté míry imponovaly. Stala se ředitelkou školy v cikánském táboře, rozporuplného místa. Mengele tam soustředil děti, které využíval na svoje pokusy, ale na druhou stranu mohl být velký počet dětí v teple, suchu, s lepšími příděly potravin, možností se zabavit a alespoň na chvíli zapomenout na to, kde se ocitli. Představoval pro ně zkázu i záchranu, alespoň tu dočasnou.

Kniha je psaná formou deníku, což prožitek z textu umocňuje.

„Vraždili naše těla, ale přitom ničili i naše duše. Kradli nám to nejcennější, naši lidskost.“

„Anna se zmítala, zkroutila a padla na zem. Stále přitom svírala vnukovo tělo. Dvě mrtvá těla tam ležela ve věčném objetí, spojená navždy vítězstvím lásky nad pekelnou realitou Osvětimi. Konečně byli svobodní. Nikdo a nic je už nemohlo vrátit.“

Helene je konfrontována s každodenní osvětimskou realitou, chodem cikánského tábora, nemocnice, snaží se ochránit (nejen svoje) děti, zjistit, jestli Johann ještě žije.

„Při pohledu na kontrast mezi stromy plnými života a rozblácenými cestami v táboře jsem si uvědomila, co lidé dokážou. Jenom my jsme schopni zničit přirozenou krásu  ze světa udělat nehostinné místo … Abychom se dozvěděli, co je opravdu důležité, musíme někdy ztratit vše. Když nás osud oloupí o to, bez čeho jsme si neuměli život představit, a postaví nás nahé před realitu, objeví se význam všeho, co bylo dříve neviditelné.“

„Za pár minut přede mnou stál kouřící šálek. Cítila jsem, jak mi krkem teče horká tekutina, a myslela jsem přitom na Johanna. Určitě se přes plot na opačné straně dívá na fotbal. Tak blízko a současně nesmírně daleko. Věděla jsem, že by mě před tím monstrem ochránil, mohl by však přitom přijít o život. Někdy to tak bývá, že když nám něco chybí nebo před námi stojí nějaké překážky, může nám to pomoci přežít. V tu chvíli jsem se pevně rozhodla, že se nenechám zlomit. Budu bojovat do posledního dechu. Svět kolem mě se hroutil, já však zůstanu pevná.“

Helene se vzdala všeho, aby mohla být se svými dětmi. Byla oporou jim i mnohým ostatním. Čtení by to mělo být strhující, místy i bylo, ale celek je pro mě trochu rozpačitý. Potenciál, který příběh Helene nabízí, Mario Escobar plně nevyužil. Události líčí místy ploše, zasazuje sice do kontextu, píše o skutečných postavách, ale něco tomu prostě chybí. Nebo místy přebývá – třeba otázky k diskuzi na konci knihy.  Vnímavý čtenář si z knihy vezme vše potřebné, je zbytečné to z něj trochu na sílu tahat.

Moje hodnocení: 72 %

Bibliografické údaje:

Autor: Mario Escobar

Nakladatel: CPress (2019)

Počet stran: 256

Kam dál:

Jednoznačně Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe). Během čtení jsem knihu musela odkládat myslím, že u žádné jiné knihy jsem nebrečela víc. Snad s výjimkou Noci Elieho Wiesela.

Zkuste také Srdcového krále (Hanna Krall), kniha, na kterou jsem zaznamenala rozporuplné reakce.

Z poslední doby se nabízí také Tatér z Osvětimi (Heather Morris).

A tip i na audioknihu – vyšel Chlapec v pruhovaném pyžamu (John Boyne).

Co budu číst:

Dočetla jsem Čurdu z Hlíny Miloše Doležala. Teď bych zase na chvíli odlehčila, viděla bych to na Kůstka, první díl komiksové série Jeffa Smitha.