Je neuvěřitelné, že Pěna dní vyšla poprvé v roce 1947. Napsal ji tenkrát mladý (26/27-letý) Boris Vian. Patří ke knihám, které vás nenechají chladným, jistě vyvolá nějakou reakci, nezapadne do průměru. Budete ji buď milovat, nebo ji zavrhnete a s největší pravděpodobností ani nedočtete jako totální nesmysl. Patřím do obou skupin. Před lety jsem jí ani nedala šanci, byla mimo mé racionální uvažování. Teď jsem se k ní vrátila coby k audioknize a je to paráda.

Je tak krásná, smutná, plná fantazie, absurdit, ironie a sarkasmu, je úplně mimo, zároveň přesně mířená, nadčasová, výborná. Jak to vypadá, superlativy rozhodně nešetřím. Je o lásce, přátelství, naději i beznaději, vášni partnerské či sběratelské, smutku, radosti nebo o potěšení v různých podobách.

Mám čerstvě doposlechnuto, vrátím se ale i ke knize (a filmu). Stále jsem zvědavá na porovnání prožitku z knihy mnou čtené a audio podobě. Podání Ladislava Mrkvičky je naprosto dokonalé. Má krásný hlas podle mě přesně se hodící na takový typ knihy. Čte surrealistické libůstky s až odzbrojující samozřejmostí, dikci dává na naprosto správných místech. Přiměřeně mění hlas podle postav, aniž byste měli pocit jakéhokoli přehrávání. Uvěřila bych mu cokoli, nenapadl by mě lepší interpret. Jistě to není poslední audiokniha v jeho podání, co jsem poslouchala.

Důvod, proč jsem se k Pěně dní nyní vrátila, bylo Čekání na Bojanglese Oliviera Bordeauta. Opakovaně jsem narazila na srovnání těchto dvou knih, kdy někteří vyčítali Čekání na Bojanglese málo surreálna a Pěnu dní naopak velebili. Přirovnání chápu, obě jsou to knihy (nejen) o velké tragické lásce, milujícím muži a smrtelně/vážně nemocné ženě a jejich okolí, nezměrné radosti ze života, než je dožene (sur)realita. V Bojanglesovi nenajdete lekníny, fyzikální rozbory tance, technické vymoženosti, dokonale nesmyslná jídla a spoustu dalších roztomilých nesmyslů. Stačilo zde ‚jen‘ psychiatrické onemocnění ženy a partner, který jí vše naprosto přizpůsobil a plně se jí odevzdal. Pěna dní patří pouze do literárního (a posléze filmového světa) plného fantazie. Na hudbu Niny Simone může s přivřením očí tančit klidně nějaký skutečný pár, kde je minimálně pro jednoho z nich realita jen nepotřebnou záležitostí. Stačí jen tančit.

Obě knihy jsou výborné,  nesrovnávejte je, v jistých ohledech jsou si podobné, v dalších se diametrálně liší. Srovnání by jim mohlo spíše ublížit. A to byla škoda.

Moje hodnocení: 94 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Boris Vian

Interpret: Ladislav Mrkvička

Vydavatel: Tympanum

Délka: 6 hodin 31 minut

 

Kam dál:

Pokud chcete zůstat u podobně laděných knih, zkuste Émile Ajara, Tracyho tygra Williama Saroyana, cokoli od Gabriela G. Márqueze, z českých autorů třeba Michala Ajvaze.

Nezapomeňte také na Čekání na Bojanglese.

 

Co budu poslouchat:

Aktuálně poslouchám Život za životem Kate Atkinsonové. Zůstanu také u Ladislava Mrkvičky, namluvil například Pravidla moštárny, Mandolínu kapitána Corelliho, Starce a moře nebo Rychlé šípy :o).

 

Za audioknihu děkuji www.audioteka.cz