První kniha Lenky Horňákové-Civade, kterou jsem četla, byly Marie a Magdalény. Dojem byl spíše neutrální, plně jsem ji docenila až v časovém odstupu při poslechu audio verze. Přiznávám, že od Anne Delaflotte Mehdevi jsem zatím nečetla nic. Až doteď. Obě autorky se sešly nad Praha-Paříž, do vlastních rukou. Mezi Prahou a Paříží (i jinými místy) putují jejich dopisy, první v roce 1993, poslední v prosinci 2011. Lenka je Češka žijící ve Francii, Anne pro změnu Francouzka žijící v Čechách.

Obě jsou konfrontovány s novou realitou. Anne přichází do Prahy v době po rozpadu Československa. Češi se učí žít v demokracii, užívat si/zneužívat nově nabytou svobodu i možnosti. S manželem otevírají knihkupectví s cizojazyčnou literaturou, místo, kde se setkávají mj. lidé, po které představují takové knihy nebo samotný kontakt s cizincem ‚ze západu‘ splněný sen.

„Před pár dny tu byly dvě starší dámy. Jedna z nich se bezvadnou angličtinou zeptala, zda máme knihy od Lena Deightona. To je anglický historik a autor detektivních románů. Hodně publikoval až po roce 1960. Ty dvě dámy ho bláznivě milují. Alexandre je zavedl před tu správnou polici. Jeden by řekl, že má před sebou dvě rozjívené puberťačky.“

Lenka vstřebává vše francouzské.

„Chci rozumět, chci vědět, znát a poznat jinak než díky pocitům, předpokladům a předsudkům. Tak bych si přála, abys mi pomohla otevřít oči, sejmout z nich zlaté šupiny, kterými Paříž tak šikovně omamuje své obdivovatele a které mi začínají překážet. Paříž a celá Francie se halí do krásy jako pod ochranný štít. Jak dlouho to trvá, než ho jeden prohlédne a vidí, co je za ním?“

Kupuje croissanty, knihy, později zažívá teroristické útoky i francouzské stávky, s manželem bojují se zkostnatělou byrokracií.

Rodiny obou žen se rozrůstají o potomky, jiní členové onemocní, umírají.

„O něco později, to už zapomněl na svou cestu nikam, jsme se spolu procházeli po domě a zahradě. Čas od času jsme si ukazovali různé věci kolem nás a oba jsme usilovně přemýšleli, jak se to, k sakru, řekne francouzsky. ‚Nevím,‘ říkal napřed smutně. ‚Já taky ne,‘ odpovídala jsem mu. On už nevěděl a já ještě ne. Na závěr jsme oba vybuchli smíchy až k slzám.“

V dopisech se prolínají každodenní povinnosti, střípky ze života se základními hodnotami žen, vzájemným souzněním, přátelstvím, důvěrou, zodpovědností, pocitem vykoření nebo problematickým vnímáním domova. Přemýšlejí, uvažují, hodnotí, nebojí se dát najevo své názory nebo obavy.

„Často s ním hrajeme takovou tu hru ‚kdo je to?‘ nebo ‚kde je?‘ – víš kterou? – , když s tím přiblblým výrazem opakuješ asi tisíckrát jednu a tutéž větu a jsi úplně unešená, když dítě zareaguje správně, když pozná svého oblíbeného plyšáka nebo tátu … Takže náš život začíná tím, že ujišťujeme okolí, že jsou tím, kým jsou, a pak se to najednou obrátí a začneme se ptát sami sebe, kdo jsme. Kdy přichází tahle první pochybnost?

Kdo jsem?

Zatím mi moje dítě říká, že jsem jeho máma. To je dobře.“

Autentické, chytré, podnětné. Povedené.

 

Moje hodnocení: 85 %

 

Bibliografické údaje:

Autorky: Anne Delaflotte Mehdevi, Lenka Horňáková-Civade

Nakladatel: Argo (2019)

Počet stran: 296

 

Kam dál:

Marie a Magdalény Lenky Horňákové-Civade, Lanýže nebo Grófka. Anne Delaflotte Mehdevi má v březnu 2020 vyjít Divadlo světla.

Pokud máte rádi knihy vystavené na dopisové/mailové konverzaci, přečtěte si Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna.

 

Co budu číst:

Ještě stále mám rozečtenou Kolem Jakuba Michala Vrby, pak asi sáhnu po Klubu divných věcí Petry Soukupové.