Komiksy mám ráda, i když jsem je poslední dobou zanedbávala. Teď si to vynahrazuji a kochám se. Sáhla jsem i po Profesorově dceři autorské dvojice Joann Sfar a Emmanul Guibert. Volba to nebyla náhodná. Před časem jsem četla Fotografa, na kterém právě Emmanuel Guibert podílel. Nebyl komiks v pravém smyslu slova, spíše grafický román, kde komiksové zpracování doplňovaly fotografie (a naopak). V hledáčku mám ještě Alanovu válku, v níž Guibert zpracoval vzpomínky válečného veterána z druhé světové války Alana Ingrama Copea. Joann Sfar má na kontě komiksů spoustu, třeba Malého prince. Některé Sfarovy komiksy se inspirují jeho židovským původem. Sfarova matka pocházela z rodu Aškenázů z Ukrajiny a otec z rodu sefardských Židů z Alžírska. Výborný je například Rabínův kocour, v němž rabín debatuje o judaismu se svým kocourem. Hovory vyústí velmi zajímavě, kocour se rozhodne konvertovat. Je to ale možné?

Práci v Profesorově dceři si oba autoři rozdělili. Text obstaral Sfar, ilustroval Guibert a já nevím, povedlo víc. Sfar zasadil příběh do viktoriánské Anglie, vymyslel výbornou zápletku, přihodil pár absurdních detailů a nečekaných zvratů. Guibert zdatně sekundoval, ale druhé housle rozhodně nehrál. Šeď a londýnské sychravo z knihy přímo sálají. Kresba je precizní, v ponurých pasážích šetří Guibert barvami, ty naopak přidává v mírně optimističtějších částech.

Děj se točí okolo ústřední dvojice: Liliany, dcery profesora archeologie Bowella, a mumie Imhotepa IV. Postavy jsou propracované do maličkostí. Liliana je krásná, jemná, ven vychází dokonale upravená v kloboučku a s deštníkem. Působí křehce, ale odvaha jí nechybí, vždyť randí s mumií. Profesor působí autoritativně a odtažitě, Imhotep je štramák v cylindru s květinou v klopě. Šarm mu neubírají ani vrstvy obvazů.

Život se s Imhotepem nemazlil ani po smrti. Je movitým majetkem muzea, nic nejedl a nepil už dvaatřicet století, profesor ho drží hodně zkrátka. Až si jednou vyjde ven s Lilianou a spustí řetězec těžko předvídatelných událostí. Nechybí láska, otravy, nešťastné náhody, vraždy omylem, únosy, spousta a spousta mumií. Výborné jsou i Imhotepovy sny, kdy si povídá se svými dětmi a vysvětluje jim, jak to s ním je. „Vždyť z vás teď musí být jenom prach. Ano, ale nevíme o tom. Je nám dobře.“ Pozornosti autorů neušla ani královna Viktorie a musím říct, že svaté jim není opravdu nic :o).

Profesorova dcera je komiksem, detektivkou, love story nebo klidně i rodinným dramatem. Absurdní a skvělá.

Moje hodnocení: 86 %

 

Bibliografické údaje:

Autoři: Emmanul Guibert (ilustrace), Joann Sfar (text)

Nakladatel: Meander

Počet stran: 64

 

Kam dál:

Jako další ochutnávku tvorby obou autorů zkuste komiksovou verzi Malého prince, Rabínova kocoura nebo Fotografa. Narazila jsem na přirovnání Profesorovy dcery k Neobyčejnému dobrodružství Adély Blanc-Sec Jacquese Tardiho. To jsem zatím nečetla, ale zkuste to. A dejte mi pak vědět.

 

Co budu číst:

Knihu Patricka Declercka Běsi, co mě sužují. Čtení je to náročné, psaní recenze bude celkem oříšek. Jak jsem se s tím popasovala, si přečtěte příště.

S nákupem knih jsem se teď utrhla z řetězu, ani je nechci počítat, kolik jsem jich nakoupila. Asi budu muset absolvovat rychlokurz, jak co nejefektivněji srovnat knihovnu. Kde jsou ty doby, co jsem jen pilně plnila čtečku. I když tu také nezanedbávám, vždyť není nad možnost koupit si knihu třeba o půlnoci. Nebo dvě? Tři?