Před časem jsem pěla chválu na Ostny a oprátky Jiřího Padevěta, dnes ve stejném duchu pokračuji s jeho další knihou. Drží se stejného konceptu, tj. mikropříběhy na hranici non fiction a beletrie. Opět jde o útlou knížku, ale oddechové nebo rychlé čtení rozhodně nečekejte. Abyste knihu plně docenili, je potřeba mít povědomí o spoustě věcí a/nebo internet při ruce. Padevět jde napříč 20. stoletím i významnými událostmi nejen našich dějin.  Myslím, že úplný blbec nejsem, ale něco dat během čtení padlo. Informací Padevět nabízí velké množství, i když ne na stříbrném tácu. Mnohé faktické knihy jsou nezáživné, plné událostí, dat a jmen, ale jejich zpracování může velmi jednoduše odradit. Padevětem zvolená forma vybízí (tedy alespoň mě) k dalšímu čtení. Jeho záběr a znalosti jsou neskutečné. Ukazuje, jak jednoduché je mít sny a ještě jednodušší (nejen) o ně přijít, jak je může pomyslná sekyra velmi rychle utnout.

„Vždycky když se dotkl strun houslí, okamžitě ucítil vůni kávy. Pokaždé vzpomínal na Mnichov a na všechny tři kavárny, ve kterých hrával, když nemusel studovat. Druhou vůní byl cigaretový kouř, který v něm vyvolával neodbytnou chuť si zapálit. Viděl před očima hořící sirku, mezi rty cítil cigaretový papír a tabák a slyšel to zvláštní zašumění, když cigareta chytla. Nadechl se, ale byl to jenom pocit. Dal si housle pod bradu a podíval se na vedle sedícího violoncellistu. Muž se na něj přes silné brýle usmál. Houslista přiložil smyčec ke strunám a vyloudil zvuk.“

Jenže houslista není v Mnichově, už nestuduje, má úplně jiné starosti. Hraje sice před lidmi, ale nikdo ho neposlouchá. Na místě, kde se všichni ocitli, působí hudba spíše nepatřičně.

Čtete o malém Karlíkovi, který je zklamaný z narozeninových dárků. Byl přeci hodný, poslouchal, ale dostal jen podkolenky, školní penál a sáčko, „ve kterém si připadal jako malý mysliveček.“ Narozeniny by mohl zachránit jediný dárek – koruna. Chce ji utratit za malinovku, ale v červenci roku 1940 to v Čechách nebude pro mnohé možné.

Otec jiného chlapce, Františka, se rozčiluje, že syn nejí polévku. Většinou to nejde po dobrém, nejde to ani po zlém. Jeden večer na podzim 1938 ale otec spěchá ven. Naštěstí to vypadá, že František bude aspoň jednou spolupracovat a poslouchat. Než otec odejde, sundá mu z poličky Devatero pohádek. Musí jen rychle něco vyřídit, brzy bude zpátky.

A chlapec do třetice. Charles si doma čte, matka na zahradě hrabe listí. Je jí zima, těší se, až si pro sebe i syna uvaří čaj. Uvaří ho ale opravdu?

Zdánlivě naprosto banální příběhy a pak přijde posledních pár vět, které všechno postaví do úplně jiného světla.

„… a teď sebral ze země list a prohlížel si ho proti slunci. Držel ho v levé ruce, pravou měl strčenou v kapse. Josef Mengele měl vybráno. Levák. Dvojčata si nechá na jindy.“

Čtete o lidech neznámých a v jejich pozadí o významných událostech i o těch známých, aniž byste většinu textu tušili, o koho jde. Výborné, bez zbytečné omáčky nebo sentimentu. Knihu nečtěte na jeden zátah, ač by k tomu mohl její rozsah vybízet. Spousta věcí by vám mohla utéct a Padevětem pečlivě vystavený záměr by se ztratil mezi řádky.  

 

Moje hodnocení: 95 %

stejně jako Ostny a oprátky

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jiří Padevět

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 117

 

Ukázku si můžete přečíst tady.

 

Kam dál:

Z podobného soudku se chytám na Lustr pro papeže Jana Tománka.

Vychází také nové absyntovka v češtině (Slon na Zemplíně Andreje Bána).

 

Co budu číst:

Kromě výše uvedených třeba nová mangu Sherlocka.