Zkouším českou fantasy. Jestli čekáte Projekt Kronos Pavla Bareše nebo Naslouchače a Faju Petry Stehlíkové, budete překvapeni. Jako první jsem sáhla po sbírce fantasy povídek Struny osudu. Jde o deset výherních povídek druhého ročníku soutěže Zpívající věže.

Povídky sestavila a také jednu z nich napsala Jitka Ládrová. Vymyslela svět Nejmocnějších, kde se vše odehrává. Jde o fantasy svět s miminem magie inspirovaný středověkem a antikou. Většina povídek je zasazena na tzv. Starý kontinent. Najdete tam království a říše, jež mají paralelu s reálnou historií i současností. Středohorské království je inspirováno Slovany i Římskou říší, Země nikoho ruskou tundrou a gulagy, Tygří říše Římskou říší, Království meče Osmanskou říší, Písečné ostrovy nesou fénickou stopu. Říše světel si zase střeží své hranice a zakázala veškerý obchod s dalšími královstvími, tj. jako Japonsko v minulosti nebo Severní Korea v současnosti.

Koncept Ládrové je mi moc sympatický a je to přesně ten typ fantasy, který po přečtení (zatím) ne velkého počtu knih tohoto žánru vyhledávám a který mi sedí nejvíce. Hrdinové povídek nemají nějaké speciální schopnosti, nejsou nezničitelní, nejsou nesmrtelní. Tam, kam se dostali, vděčí sami sobě a svému úsilí. Svůj osud si každý buduje/snaží se budovat sám, i když ne všichni mají rovné možnosti. Hrdinové povídek se vzepřeli bohům a osudu a vzali svůj život do vlastních rukou. Stali se svobodnými, i když to někdy bylo v okamžiku smrti.

„Vzpomínám na ten okamžik, kdy se meč zaleskl na slunci a mihl se vzduchem. Jako by v té vteřině zamrzlo samotné moře, jako by strnulo a vlna se nepřevalila na pobřeží. Všechno znehybnělo. Ti otroci uprchli. Můj otec nikdy neprohrál. Zvítězil i ve své smrti.“

Čtete třeba o rodičích ze Země nikoho, jež nechtějí, aby jejich dítě muselo žít ve stejných podmínkách jako oni, tj. jako vyhnanec a nežádoucí, ve stálém strachu z vojáků a kontrol. Přestože hodně riskují, se synem se hned po porodu rozloučí. Netuší, že se s ním po letech setkají znova (povídka Děti ze země Nikoho Jitky Ládrové). Výborná je také hned druhá povídka Terezy Holubové Loutna hrála teskně. Zachycuje komunikaci dvou neznámých lidí, muže a ženy, v dopisech posílaných po ptákovi jménem Melodie. On utekl po popravě otce z Tygří říše a nikde už na trvalo nezakotvil. Ona je přinucená ke sňatku proti její vůli.

Tak bych mohla postupně vyjmenovávat další a další. Každá povídka přidává střípek do mozaiky života ve světě Nejmocnějších. To mě fantasy baví ze všechno nejvíc. Z představivosti autora/autorů vzniká nový svět, který se řídí vlastním řádem, zákony, má své bohy i démony. Hrdinové Strun osudu jsou odvážní, ochotni bojovat sami za sebe, za své děti a čelit mnohdy nevyhnutelnému. Pro mě jako fantasy začátečníka ideální výběr.

Moje hodnocení: 90 %

Je to kniha srovnatelná s velkými fantasy sériemi. Sice nesledujete pár vybraných postav, ale před svět vytvořený autory je stejně tak komplexní.

Pokud jste ze světa Nejmocnějších prozatím nic nečetli, doporučuji si nejdříve přečíst nejen Slovo úvodem, ale také Přílohy. Najdete v nich charakteristiku jednotlivých říší a království a pomůže vám to v orientaci.

 

Bibliografické údaje:

Autor: více, sborník sestavila Jitka Ládrová

Nakladatel: Straky na vrbě (2017)

Počet stran: 288

 

Kam dál:

Při čtení se mi vybavovaly Plamen v temnotě a Jiskra v popelu Sabay Tahirové. Časem se určitě také dostanu k výše zmíněným českým knihám Pavla Bareše a Pavly Stehlíkové. Určitě si také přečtu další povídky ze světa Nejmocnějších.

 

Co budu číst dál:

Host nyní vydal první díly dvou fantasy sérií, obě o úctyhodném počtu stran: Oheň probuzení Anthony Ryana jich má 656 a Stín věcí ztracených Jamese Islingtona 677. Jdu do nich.

Aby to nebylo jen o fantasy, nyní jsem v druhé polovině Mimo provoz Adama Chromého. Jeho televizní hlasatelka nehodící se do nové doby se mi líbí. Pak čeká Běsa Dity Táborské