Knihy čtu a recenze píšu v noci, přes den pracuji jako lékař :-). Na blogu už jsem to propálila dříve, zmínit to nyní znova má své opodstatnění. Moje profese  promítá do výběru knih. Na gymnáziu a medicíně jsem hltala thrillery z nemocničního prostředí, novinky od Robina Cooka nebo Leonarda S. Goldberga byly samozřejmostí krátce po jejich vydání. Teď se podobným knihám vyhýbám. Vadí mi jejich schematičnost, situace přitažené za vlasy, opakující se motivy. Zcela odlišnou kategorii představuje non fiction literatura psaná lékaři, resp. lidmi pohybujícími se ve/okolo zdravotnictví. Jako jednu z prvních jsem četla Tichý dech Jana Trachty popisující jeho mise na Haiti a v Kongu. Pak přišla éra Tomáše Šebka a jeho knih – Mise Haiti, Mise Afghánistán, Africká zima. Šebek má velmi osobitý styl, je schopný udělat si srandu z kohokoli a čehokoli (sebe nevyjímaje) a hned na další straně píše o akutních operacích, postupech uzpůsobených místním podmínkám, maximální snaze zachránit životy, úctě k životu a práci ostatních. Třetím autorem píšícím o misích Lékařů bez hranic je Syn buvola, tedy Stanislav Havlíček. Lékárník, který odjel na misi do Jižního Súdánu, tj. do oblasti, kde připadá jeden lékař na 100 000 lidí.

Jeho kniha je zajímavá sama o sobě i ve srovnání s Trachtou a Šebkem. Pokud čtete knihy psané chirurgy ve vypjatých oblastech, je to hodně o akci, operacích a rozhodování během velmi krátkého času. O medicínské stránce misí tak toho víte hodně. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o zázemí Lékařů bez hranic. Pacienta je potřeba uspat, podat protijed po uštknutí hadem, ošetřit popáleniny, mít stále po ruce dostatečné množství antimalarik nebo dezinfekce… Bez toho všeho by byli lékaři nahraní. O některých událostech súdánské mise píše Šebek i Havlíček. Po přečtení knih lékaře i lékárníka dostáváte komplexní obrázek. Šebek je o něco otevřenější, Havlíček některé věci předestře a nechá na čtenáři, jak text zpracuje. Oba se správnou dávnou ironie, nadhledu, který sice pojme mnohé, ale i tak s ním některé situace dokážou zamávat.

„Možná to vypadá, že píšu z cesty. Nedivte se, při teplotách těla nad 42 °C denaturují bílkoviny. Lidově řečeno – mozek se mění na míchaná vajíčka. Já třeba zapomínám slova. Makuai nosí dvoje trenýrky. (Nevím proč, pokoušel se mi to vysvětlit, ale ani jeden z těch důvodů mi nedával smysl). A minulý pátek jsem se opařil mýdlem. Z kohoutku u jídelny se musí nechat odtéct vařící voda, protože na trubku od deseti ráno do šesti večer praží slunce. Zvyknete si na to rychle, je to stejně jako doma, když si v zimě musím počkat na teplou vodu, až odteče z trubek. Ale že si do dlaně nadávkuji vařící tekuté mýdlo, jsem nečekal. Na něj taky praží slunce, a navíc stojí na rozpáleném nerezovém dřezu.“

Havlíček píše jakoby mimochodem, deníkovou formou zpracovává události běžné, raritní, logické i logice se naprosto vymykající. Vysvětluje odborné pojmy, text tak nečiní problémy ani čtenáři bez medicínského vzdělání.

„…dojde i na mezinárodní klasifikaci nemocí. To je kniha, ve které jsou všechny možné diagnózy katalogizovány písmenem a číselným označením. Zajímavou kategorii tvoří písmeno W od 50 nahoru.

W50 (zasažení, kopnutí, kousnutí nebo poškrábaní jinou osobou) jsme tady měli ve středu, ale pacient odmítl vyčištění hlubokého podebraného kousance na rameni a odkráčel vyhledat šamana. Proč sem teda jel těch 8 hodin z Mayomu, nikdo nechápe.

W54 (kousnutí nebo úder psem) je tady jak na běžícím páse. Jenom minulý týden to bylo padesát dva případů a jeden konkrétní prokousnutý zadek zrovna před obědem.

Snad až na W56 (kontakt s mořským živočichem) jsou tu všechny docela pravděpodobné, jen u W58 (kousnutí nebo úder krokodýlem nebo aligátorem) jsme trochu na pochybách. Kam by se ti krokodýli schovali na půl roku sucha, že?

Brzy nám ale spadly brady a stůl. Diskuzi totiž přetrhla Tomova vysílačka: ‚Chirurg ve službě, prosíme na příjem, pokousání krokodýlem.“

Kromě práce v rámci mise píše i své povinné dovolené na Komorských ostrovech. Šel sám, jen s batohem na zádech, základním vybavením i lékárničkou. Knihu tak lze brát také jako cestopis, sondu do života běžných lidí i osobní reflexi z cesty, ještě o něco víc umocňující popisované zážitky.

 

Moje hodnocení: v tomto případě nebudu hodnotit procenty, myslím, že u takové knihy se to nesluší. Moc si vážím lidí, jako jsou Trachta, Šebek i Havlíček. Jejich práce mě fascinuje, i když/protože je naprosto mimo moji komfortní zónu. Je to mix adrenalinu, znalostí, dovedností, empatie. To vše v ironickém obalu, který je z mého pohledu pro medicínu tohoto typu nezbytný.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Stanislav Havlíček

Nakladatel: Paseka (2019)

Počet stran: 236

 

Kam dál:

Logickým a správným doporučením jsou výše uvedené knihy Šebka a Trachty.

Zkuste také Expedici: Můj milostný příběh Bey Uusmy, Mých prvních 54 000 let Karin Bojsové nebo Jako bys jedla kámen Wojciecha Tochmana.

 

Co budu číst:

Dočítám Laserového muže Tamase Gelleerta. Po něm bych to viděla na nějaký komiks na odlehčení, s největší pravděpodobností sáhnu po druhém díle mangy Sherlock.