Lize Spitová o sobě říká, že píše jako chirurg. Skutečnost má podle ní vždy svou brutální stránku, to, co je jemné a intimní, je zároveň děsivé. Pokud má její postava problém, jde o problém postavy, ne Spitové. Svou intimitu si nechává pro sebe, o brutalitě píše a neutápí se přitom v emocích. Tání se vymyká současné vlámské literatuře. Ta je podle Spitové nadýchaná, hedvábná, maluje skutečnost v lepších barvách. To Tání rozhodně nemaluje, pokud by malovalo, užilo by jen černou barvu. V určitých pasážích je brutální, syrové, nešetří nikoho a ze všech nejméně hlavní hrdinku. Bývá přirovnáváno k tvorbě Iana McEwana, kterého ale Lize Spitová před napsáním knihy nečetla.

Vezměme to od začátku. V devadesátých letech se v malé vlámské vesnici Bovenmeer narodili jen dva chlapci Pim a Laurens a dívka Eva. Byli nerozluční, říkali si tři mušketýři, ctili pravidlo jeden za všechny a všichni za jednoho. To fungovalo v dětských letech, ale haprovalo později. Jejich zájmy se nutně začaly lišit. Kluci si na místní dívky vymysleli hru s hádankou a fanty. Po Evě chtěli, aby hádanku vymyslela, aniž věděla, na co ji chtějí použít. Pak zůstala v pozici pozorovatele, zapisovatele a pokladníka. Sama se aktivně nezapojila, ale s kluky držela. Vlk (kluci) se nažral, ale koza (Eva) zůstala celá. Takové rozložení ale dlouhodobě fungovat nemohlo a krutě se jim vymstilo.

V ději se prolíná několik časových rovin. Přítomnost se odehrává během jediného dne. Eva se vrací do Bovenmeeru, aby se pomstila. Plán nemá malý, chce se pomstít celé vesnici za vše, co prožila, za vše, o čem věděli, ale nic neudělali. Až prakticky do konce netušíte, co má v plánu. Jen se vydá na cestu zpět a v autě má velký kus ledu. Eva během jízdy vzpomíná na dětství. Na svou rodinu, rodiče těžké alkoholiky, bratra Jolana a sestru Tesku, u které se postupně rozvíjelo psychiatrické onemocnění. Myslíte si, že byste měli/budete litovat Tesku, ale není tomu tak. Vzpomíná také na Pima a Laurense, na dobu tří mušketýrů i čas po ní.

Tání má 448 stran a pro mě to chvíli bylo až příliš. Chvílemi jsem koketovala s tím, že knihu odložím. Záběr Spitové je hodně široký. Čtete o dění ve vesnici, poznáváte Evinu naprosto dysfunkční rodinu, Pima, Laurense, mikrokosmos Bovenmeeru i krutý (nejen) dětský svět. Zvědavost a zvyk knížky dočítat vyhrály, tak jsem pokračovala. Jakmile jsem  pochopila, co má Eva v plánu, o odložení knihy nemohla být ani řeč. Četla jsem, jak se hra v minulosti zvrhla, jak Eva celé roky trpěla, protože k tomu měla spoustu příčin, jak cokoli, co uděláme, nás jednou dostihne, jak důležité je mít zázemí a fungující vztahy. Spitová děj dokonale vygradovala, dílky složila dohromady a vytvořila velmi kompaktní celek. Výborné. Konec je naprosto strhující, děsný…

Moje hodnocení: 72 % (procenta šla dolů hlavně kvůli někdy zbytečné omáčce)

 

Bibliografické údaje:

Autor: Lize Spitová

Nakladatel: Host (2017)

Počet stran: 448

 

Kam dál:

Jak jste na tom se současnou vlámskou literaturou? Četli jste třeba Opozdilce Dimitri Verhulsta nebo knihy Griet Op de Beeckové (Pojď sem, ať ti můžu dát pusu a Výš než v sedmém nebi)? Zkuste je.

Co budu číst:

Dočetla jsem Dceru krále močálů Karen Dionne (recenze příště). Teď se vracím do českých vod k Petře Soukupové a jejímu Kdo zabil Snížka a k Domu s vypůjčeným výhledem Martiny Leierové. A bude i nějaký komiks 🙂