Jestli jste ještě neobjevili nakladatelství Pistorius & Olšanská, měli byste. Po Zinkových chlapcích, Poslední neděli v říjnu a jiných temných příbězích nebo Lesních liškách a dalších znepokojivých příbězích jsem četla další jejich výbornou knihu – Tvrdohlavá stvoření Aimee Benderové.

Jak to tak vypadá, dostárla jsem do povídek. Dříve jsem je nechávala bez povšimnutí, sahala jsem jen po románech ideálně 300+ stran. Kvantita ale rozhodně nezaručuje kvalitu. Úderně napsaná vypointovaná povídka může mít jen několik málo stran a řekne toho o hodně víc než mnoho daleko rozsáhlejších románů. To platí i pro Tvrdohlavá zvířata. Když někdo umí, umí i v kratičkém textu.

Stejně jako Lesní lišky jde o překlad studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Odvedli sakra dobou práci. Tvrdohlavá stvoření jsou soubor 15 povídek. Jejich hrdinové, tedy ta tvrdohlavá stvoření, vydají na první pohled zvláštně. Je to třeba malý mužík, kterého si lze koupit v obchodě a chovat jako domácí zvíře, i když měl dříve ve svém světě úplně normální a samostatný život, chlapec s prsty ve tvaru klíčů hledající, co jeho prsty dokážou odemknout, mátipich (jeho zálibu asi není potřeba moc rozvádět J), žena prodávající slova, muž, jehož partnerka se opakovaně pokouší o sebevraždu, chlapec s žehličkou místo hlavy (tahle povídka se mi líbila asi nejvíce, krásná, smutná) nebo muž vzdorující boží vůli. Nenechte se odradit jejich atypičností, v povídkách jde o něco jiného. Všichni jsou tvrdohlaví (nejen fakticky tvrdohlavý Žehlava), jdou si za svým, ať je to spokojený nebo alespoň poklidný život či splnění nějakého svého přání. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou jiní, ale není pravda, v mnohém se podobají nám všem se všemi našimi klady i zápory. Ať jsme, jací jsme, vždy máme nějaká přání. To koresponduje i s názvem v originále – Willful Creatures.

Tvrdohlavá stvoření je skvělá kniha, běžte do ní, chybu rozhodně neuděláte. Já po dočtení zatleskala.

Ještě poznámka skoro pod čarou. I grafika a celkové zpracování stojí za pozornost. Je to maličká kniha (136 stran) nezvyklého formátu. Titulní strana s lehátkem a slunečníkem u moře působí idylicky, přesně tak, jak nepůsobí žádná z povídek. Každopádně zaujme na první pohled, alespoň mě tedy ano. Je to taková malá velká kniha.

Jak jste na tom s povídkami vy?

Moje hodnocení: 94 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Aimee Benderová

Nakladatel: Pistorius & Olšanská (2017)

Počet stran: 136

 

Kam dál:

Jestli je to vaše první kniha Aimee Benderové, přečtěte si také Zvláštní smutek citronového koláče.

Pokud chcete zůstat u povídek, zkuste trochu finského magična v Lesních liškách a dalších znepokojivých příbězích nebo se posuňte o kousek vedle do Dánska a přečtěte si Poslední neděli v říjnu a jiné temné příběhy.  Obě naprostá paráda.

Před nedávnem vyšla další povídková sbírka Alice Munroové Veřejná tajemství. Munroová patří k více známým autorům, ale četli jste něco od Flannery O´Connorové? Třeba Dobrého člověka těžko najdeš? Také skvělá záležitost, stejně jako povídkové soubory Tlumočník nemocí nebo Nezvyklá země Jhumpy Lahiriové.

Abych zůstala věrná svému severu, musím zmínit také Katju Kettu a jejího Sběratele dýmek.

Z českých autorů zkuste třeba Dámskou jízdu, O Vánocích budem šťastný… , Sedm svateb a jeden pohřeb nebo Moře a pláž. Vždy se jedná o soubor povídek různých autorů.

 

Co budu číst:

Mám přečteného Jerúldelgera Iana Manooka (recenze brzy), Svítání Elieho Wiesela.  Nyní čtu Ve světle toho, co víme (Zia Haider Rahman).

A když už jsme u těch povídek, v plánu mám Bílá zvířata jsou velmi často hluchá Ivany Myškové.