Vendulka pro mě byla jasnou volbou už hodně dlouho. Ondřej Kundra, autor, o ní psal v Respektu, s nímž spolupracuje. Očekávání byla velká, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Spíš naopak. Dostala jsem přesně to, co jsem čekala, a ještě něco navíc. Vendulka je nejen o dívce z fotografie, která se stala jedním ze symbolů holokaustu, ale také o Janu Lukasovi, muži, jenž ji vyfotil. Je to příběh o přátelství, rodičovské lásce, naději, podpoře a hodnotách, kterých se ani jeden nezřekli, režimům i mezním podmínkám navzdory.

Vendulka, nebo chcete-li rodným jménem Hana Vendula Voglová, později Wendy Old, se narodila v roce jako 1930 jako jediné dítě rodičů židovského původu. První roky svého dětství prožila v nadstandardních podmínkách. Rodiče ji zahrnovali péčí (někdy až přehnanou), rodina měla služebnou, automobil, Vendulka v žádném ohledu nestrádala. Voglovi byli společenští, do okruhu jejich blízkých přátel patřil i Jan Lukas, mladý talentovaný fotograf.

„Janova generace, která dospívala ve třicátých letech, už nechtěla vnímat fotografii jako projev zvláštního druhu malířství. Hledali v ní báseň, poznámku pod čarou, příběh … Být fotografem bylo mezi mladými lidmi velmi módní a Jan Lukas v tom dosáhl úspěchu dříve, než stačil dospět.“

Jejich spokojený a relativně bezstarostný život změnila válka. Voglovi nejdříve museli odejít z Karlových Varů do Prahy, později do Terezína a Osvětimi. Ona fotografie vznikla poslední večer před nástupem do transportu. Vendulka, dívka se zastřeným pohledem upřeným někam do dálky a hvězdou na kabátě. Propojení textu retrospektivně vyprávěného Vendulkou/Wendy Old s fotografiemi Jana Lukase knihu odlišuje od ostatních s podobným tématem. Nabízí další rozměr, svědectví je ještě o něco osobnější. Vypráví jej konkrétní dívka, nyní žena, vidíte, jak vypadala ona i její rodiče. Pro mě je nejsilnější fotografie knihy snímek celé rodiny sedící na kufrech krátce před odchodem. S Lukasem se domluvili, že společnou pořídí i po jejich návratu. Ruličku s filmem schoval do škvíry ve zdi kotelny, vyvolal ho až po válce. Slíbenou fotografii už vyfotit nemohl.

„Vendulka se už v Terezíně a Osvětimi naučila základní pravidlo přežití: splynout s davem, ničím nevyčnívat, být vždy přesně upravená, zbytečně se neusmívat, s nikým nahlas nemluvit, být včas na nástupech.“

Svůj přístup nezměnila ani po válce. Nástup komunismu pro ni znamenal další mezník. Riskovat, že přijde o znovu nabytou svobodu, nemohla. Věděla, co režim dělá s těmi, kdo nesouhlasí. A tak odešla, když ještě mohla. O svém životě nikomu nechtěla vyprávět. Bála se, aby se dějiny opět nezvrtly a ona nebyla znova uvězněná. Nevybočovala, neupozorňovala na sebe. Později nechtěla svým blízkým, zejména dětem, působit vzpomínkami bolest.

 „‚Říkala jsem si, že jim to bude vzdálené a možná nepochopitelné. Nechtěla jsem je tím zatěžovat. Myslela jsem si, že nemám právo přenášet na ně své osobní utrpení.

‚Dobře, ale co vás tedy nakonec přimělo promluvit?‘ naléhal jsem.

‚Dospěla jsem k tomu, že jediná možnost, jak uchovat vzpomínky na moji rodinu, na to, kdo jsem byla, na mé rodiče, na naši identitu, je začít o tom mluvit.‘“

Dosáhla tak toho, o co celý život usilovala – aby ji bezpodmínečně přijali takovou, jaká je/byla. Dívkou, která prožila šťastné dětství, Židovkou z Terezína a Osvětimi i emigrantkou začínající od nuly v Kanadě a USA.

Kniha by nebyla napsána, kdyby se Kundra nechal odradit zpočátku odmítavým postojem Vendulky. Ostatně ani fotografie nemusela vzniknout, jejím pořízením Lukas riskoval svobodu/život. Mohla se ztratit, kdyby ji bezpečně neukryl. Samá kdyby, ale na ta se nehraje. Podobné knihy musí vznikat. Osobní svědectví je to nejcennější, co tento typ literatury potřebuje.

Moje hodnocení: 95 %

Bibliografické údaje:

Autor: Ondřej Kundra

Nakladatel: Paseka (2019)

Počet stran: 184

Kam dál:

Noc (Elie Wiesel), Srdcový král (Hanna Krall), Osvětimská knihovnice (Antonio G. Iturbe) nebo třeba Tatér z Osvětimi (Heather Morrisová).

V dubnu má vyjít Osvětimská ukolébavka (Mario Escobar).

Přečtěte si i další knihy Ondřeje Kundry – Meda Mládková: Můj úžasný život, Můj syn terorista (spoluautor Tomáš Lindner), Putinovi agenti.

Co budu číst:

U tématu českých emigrantů zůstávám, čekají mě dvě knihy – Hledání domova: Ada a Jiří v neklidném století (Hana Lamková) a komiks Čechoslováci ve světě.