Do delší době jsem sáhla po thrilleru. Ne, že bych na severskou klasiku zanevřela, ale knih bylo najednou tolik, že jsem nestíhala číst, jen jsem kupovala další a další, četla a četla.

Musím se přiznat, že Invar Johnsrud mě nějak minul. Nevím, jak je to možné, když jsem dokonalá cílovka. Přišla jsem na něj až přes jeho druhou knihu (Kalypso), která právě teď vychází. Číst sérii od druhého dílu nejde, tak hurá na Vídeňské bratrstvo.

Ze začátku jsem byla nadšená. Poctivá severská detektivka začíná hromadnou vraždou v náboženské sektě, zmizením dcery a vnuka norské političky, nalezením dokonale zabezpečené a střežené laboratoře v sklepě domu sekty, o jejímž účelu můžete na začátku knihy jen spekulovat. Výborná je také hlavní trojice vyšetřovatelů. Fredrik Beier a Andreas Figueras coby policisté odložení k případům s menší prioritou se díky sledu událostí dostanou k vyšetřování masakru v sektě. Později je k nim přidělena ještě Kafa Ikbál z bezpečnostní služby. Zdánlivě nesourodí, ale celkem efektivní, i když se nevyvarují chybám.

Body navíc ode mě Invar Jonhsrud dostal za  prolínání více časových linek. Z Osla v současnosti přeskakuje do Vídně před druhou světovou válkou ke spolku Vídeňské bratrstvo, které se pod vedením Eliase Brinche zabývá studiem rasové hygieny. Vztahy v Bratrstvu jsou postupně napjaté nejen kvůli pojetí výzkumu. I v tomto případě platí, že za vším je třeba hledat ženu. Děj pokračuje (nejen) ve válečném Londýně, aby se zase vrátil k vyšetřování vražd zpět do Osla. Mrtvých, unesených a nezvěstných stále přibývá, vyšetřovatelé sledují falešné stopy. Pro mě toho bylo postupně až příliš a body (nebo lépe procenta) šly dolů. Objevuje se spousta lidí, i když jsem zvyklá na severská jména a nemám problém si je pamatovat, někdy jsem se musela vracet. Lehce matoucí pro mě chvílemi byly dvojí identity nebo falešná jména.

Některé dějové odbočky byly zbytečné a „až moc tlačily na nyní moderní pilu“. Myslím, že v tomto případě platí, že méně znamená někdy více nebo že v jednoduchosti je krása. Při tak velkém záběru je těžké udržet laťku vysoko. Nejsem si jistá, jestli se to v tomto případě úplně podařilo. O něco méně postav, o něco méně stran, o něco méně falešných stop a bylo by to super. Každopádně jsem zvědavá na Kalypso, a to nejen na krimi zápletku. Postava Fredrika Beiera to má slušně rozehrané. Ingar Johnsrud se s ním nepáral, nechal ho prožít věci, které s člověkem slušně zamávají. Uvidíme, jak se s tím vším oba poperou. Ingar Johnsrud i Fredrik Beier.

Moje hodnocení: 71 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Ingar Jonhsrud

Nakladatel: Host

Počet stran:  448

 

Kam dál:

Kromě Kalypsa si určitě přečtěte Posledního poutníka. Koncept má v hrubých rysech podobný, vražda v současnosti, prolínání s druhou světovou válkou a odbojem. Během čtení se mi vybavila i Oběť Molochovi, pátý díl série mojí oblíbené Åsy Larssonové. Celá série s Rebeckou Martinssonovou podle mě nemá chybu a na pomyslném žebříčku severských krimi stojí hodně vysoko.

 

Co budu číst:

Díky Jaroslavu Kalfařovi jsem oprášila knihy Jonathana Safrana Foera, které jsem četla před lety. Teď jsem se vrátila k Naprosto osvětleno. Pak se zase vrhnu na věci aktuálnější.

Dlužím ještě recenzi na Prababiččinu pohovku.