Vůně kávy je poetická kniha o vzpomínkách, mravencích na verandě, snaze dospělých vytvořit bezstarostné dětství synovi/vnukovi na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, tj. v době haitské diktatury. A kávě samozřejmě. Malý Danny Lafferriére (nar. 1953) strávil tuto dobu pod dohledem zejména babičky Da. Jeho otec žil v tu dobu v exilu, matka společně s ním a svými čtyřmi sestrami u jejích rodičů. Stranou politice, stranou možné perzekuci, pod ochranou nejbližších.

„Jsem nejstarší syn nejstarší dcery. První dítě v domě. Milované dítě všech pěti sester. Pěti matek. Maminka se sestrami mi vyráběly oblečky ve svých oblíbených barvách. Maminka má ráda modrou, barvu Panny Marie. Teta Renée má v oblibě žlutou. Teta Minine červenou, barvu krve (chtěla být ošetřovatelkou). Teta Gilberte zelenou. A teta Raymonde, moje kmotra, hnědou … Tetičky se kolem mě hemžily jako pobláznění mravenci kolem drobku chleba. Byl jsem středem světa … Dědeček moc nerad viděl, jak mě všechny ty ženské obskakují. Vždycky chtěl ze svých dcer mít kluky. A teď mu z jeho vnoučka dělají holku.“

Danny Leferriére knihu napsal, aby si vzpomínky na své dětství uchoval, aby je zvěčnil. Na dominantního dědečka, hlavu rodiny, zkrachovalého obchodníka s kávou. Na babičku Da, krk, jenž tou hlavou hýbe, středobod rodiny, moudrou ženou milující kávu. Na matku a její sestry, které byly podle babičky umělkyně, podle dědečka bláznivky. Na sousedy, kamarády, první lásku. Na čas strávený pozorováním mravenců, stále přítomnou vůni kávy, moře a hlíny, vůni jeho dětství.

Nečekejte velká dramata nebo zvraty, je to autenticky zachycený výsek z dětství malého kluka. Podle mě velmi těžká disciplína. Když vymyslíte nosnou zápletku, můžete ji podle libosti a možností vaší fantazie rozvíjet. O hodně komplikovanější je psát o něčem, co se stalo, co je pro vás důležité, ale pokud chcete zachovat autenticitu, nedá se to přibarvit. Mělo to svou atmosféru, kterou literární zpracování může zničit, resp. nemusí být přenositelná.

Vůně kávy  je kniha poetická, onu atmosféru zachycující, je poctou a oslavou všeho, co Laferriére u babičky Da prožil. Děj plyne pozvolna s mnoha odbočkami, čtěte jej pomalu, nespěchejte, jako byste si i vy vychutnávali kávu na verandě, pozorovali všudypřítomné mravence a poslouchali babiččina moudra.

„‘Co je po smrti, Da?‘

‚O tom něco vědí jedině mravenci.‘

‚A proč nám nic nepovědí?‘

‚Protože je smrt nezajímá, Táčko.‘

‚A proč je smrt nezajímá?‘

‚To je tajemství života.‘“

Moje hodnocení: 80 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Dany Laferriére

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 248

 

Kam dál:

Ani vlastně nevím. Vůně kávy je první Laferriérova kniha, kterou jsem četla, doporučovat něco, co bych jen opsala ze seznamu jeho knih, nechci.

Poetické knihy, jež jsem v poslední době četla, jsou třeba Pršeli ptáci Jocelyne Saucierové, Pěna dní Borise Viana, Podivuhodný život osamělého pošťáka Denise Thériaulta, Slunečnice nebo Rok zázraků Sarah Winmanové.

Nebo zkuste Něžnost Davida Foenkinose.

 

Co budu číst:

Mám v plánu Gentlemana v Moskvě Amora Towlese.  nejdřív doposlouchat Prašinu Vojtěcha Matochy. Je výborná!