O Žáru Josepha Incardony jsem četla a slyšela mnohé. Ohlasy byly ve srovnání s ostatními knihami, které mě zajímají, spíše negativní. Vytýkány byly zejména vulgarity, přemíra porna, v širším pojetí se čtenáři/recenzenti zamýšleli nad tím, co napsáním textu Incardona vůbec sledoval.

Žar jsem přečetla a souhlasit s negativním hodnocením nemůžu. Pokud sáhnete po knize, kde jednu z hlavních postav představuje pornoherec, je velice pravděpodobné, že jaderná fyzika nosným tématem nebude. Děj se odehrává ve finském městě Heinola, kde se každoročně pořádá (a bylo tomu tak do roku 2010 i ve skutečnosti) mistrovství světa v saunování. Onen pornoherec – Fin Niko Tanner (49 let) vyhrál poslední tři ročníky. Profesionál ve své branži těšící se velké úctě, s kupou fanynek a tahem na branku. ‚Niko Tanner má talent na výdrž ve třech věcech: v chlastu, šuku… A žáru.‘

Jeho hlavním konkurentem je Rus Igor Azarov (60 let, 59 let, 158 centimetrů).  ‚Držitel Medaile za odvahu, nejvyššího ocenění, které voják může dostat. Pětadvacet let služby u sovětského a pak ruského námořnictva na palubě jaderných ponorek. Nemluvě o deseti letec navíc jakožto vyšší důstojník v moskevských kancelářích vojenského námořnictva. Uznávaný, občas terč pochlebování, hlavně ovšem obávaný a nenáviděný vlastní dcerou. Teď dělá pro finské kamery kašpara v sauně.‘

Na výkon se Igor maximálně koncentruje,  lpí na svých pravidlech. ‚Nezávislost. Neposlouchat, nepoutat pozornost, na nic se nedívat, neupínat … Spoléhat sám na sebe. Při 110 stupních Celsia vás drží akorát kůže, vaše kůže je všechno, co máte.‘

Na první pohled představují Niko a Igor dokonalé protiklady. Víc odlišní by pro zevního pozorovatele ani nemohli být. Jenže tomu tak není. Jakmile vejdou do sauny, jsou plně koncentrováni, ponořeni sami do sebe, ctí soupeře, touží po výhře i překonání druhých a zejména sebe sama. Šampionát pro ně představuje určitý mezník, vrchol jejich bytí. Nic dalšího neplánují, nechtějí nebo nemohou.

Žár nabízí trochu absurdní kulisu plnou sexu a potu, ale pokud se nebude soustředit jen na to, najdete i něco navíc. Volbu jednotlivce, jak chce žít, přání a snahu mít svůj život plně pod kontrolou i v mezních situacích, osobní směřování, (sebe)přijetí a komplikované vztahy.

Naprosto chápu, že kniha nemusí hodně lidem sednout, mně se ale líbila. Dobře vykreslené postavy  hlavní i vedlejší, černý humor, bizarní okolnosti a vážná témata. Byla by škoda, aby Niko a jeho výstižně pojmenované filmy a životní styl zastínily vše ostatní.

Moje hodnocení: 76 %

Plus i za hodně povedenou obálku Mélody Turck.

Bibliografické údaje:

Autor: Joseph Incardona (nenechte se mýlit, není to Fin, ale Švýcar)

Nakladatel: Paseka (2019)

Počet stran: 144 (i když vám kniha nesedne, je to taková jednohubka, dlouho se s ní trápit nebudete)

Kam dál:

I když je to žánrově mimo, po dočtení bych sáhla po nějakém magickém realismu, zkuste třeba Literární spolek Laury Sněžné nebo Magického průvodce městem pod pahorkem Pasiho Ilmari Jääskeläinena.

Do absurdna jsou dotažené i knihy Arta Paasilinny, například Autobus sebevrahů nebo Stará dáma vaří jed. Tu jsem nedávno doporučovala jako audioknihu.

Zkuste i Popmusic z Vituly nebo Muž, který zemřel jako losos Mikaela Niemiho.

Co budu číst: Zůstávám ve Finsku, čtu Paní plukovníkovou Rosy Linksom