Kniha Černé ovce a beránek Boží mě na první pohled zaujala svou obálkou. Je minimalistická a nápaditá. Vypadá, jako by ji nakreslilo dítě, což s dějem knihy plně koresponduje. Na světlém podkladě je schematicky načrtnutá černá ovce se zlatou svatozáří. K tomu růžovo-červený název. To vás přitáhne, i kdybyste nechtěli. Jestli o knize víte, ale třeba váháte kvůli předpokládanému sepjetí děje s vírou, odradit se nenechte. Bůh knihou sice prostupuje, ale o něm je to až v druhé (nebo další) řadě.

Děj se odehrává v Ulici jednoho města v Anglii. Stala se v ní nepředstavitelná věc. Paní Creasyová z čísla osm  zmizela. Nikdo neví proč. Nebo alespoň zevně nedává najevo, že by něco vědět měl. Skandál? Vražda? Útěk? Má se hledat milenec? Vrah?

Ulicí běží jedna spekulace za druhou, ale není čeho se chytnout. Záhadu se snaží rozlousknout dvě desetileté holky – Grace a Tilly. Grace je průbojnější, taková ta správná holka do nepohody, co má svoji pravdu a rodiče poslechne jen někdy. Tilly v minulosti prodělala závažné onemocnění, je křehká, hloubavá a spíše submisivní. Když ji nechrání matka, drží nad ní ruku Grace.

Po poradě s farářem nezačnou holky hledat pohřešovanou sousedku, ale Boha. Kde je Bůh, je i pravda, kde je pravda, budou informace o paní Creasyové. Pokud najdou Boha, najdou i ji.

„‘Bůh každopádně ví, kam patříš.‘ Rázovala jsem pryč od všech těch otázek. ‚Takže vlastně nezáleží na tom, co si myslí ostatní.‘

‚Kde začneme hledat?‘ Tilly si pořád popotahovala podkolenky a snažila se je mít stejně vysoko.

‚U Forbesových.‘ Za chůze jsem rukou přejížděla po živém plotě. ‚Když jsme zpívali chvalozpěvy, vůbec se nemuseli dívat do zpěvníku.‘“

Vezmou to postupně a jdou dům od domu, vloudí se do nich pod různými záminkami. Pomáhají v domácnosti, jdou na pohřeb staré paní, pečlivě poslouchají, co se (nejen) doma povídá, chodí za knězem, sledují pro ně podezřelé dění v Ulici.

Kapitoly jsou vždy označeny číslem domu. To mj. pomáhá v orientaci hlavně na začátku, kdy by se čtenář mohl ztrácet v obyvatelích Ulice. Děvčata mapují dny jednoho léta, ale díky nim a zmizení paní Creasyové se postupně odrývají události, které se staly před lety a o kterých si místní mysleli, že se jim je podařilo utajit. Zapomenout ale nedokázali. Všude jsou totiž nejen vzorní beránci Boží, ale i černé ovce. Odlišit je od sebe nemusí být tak jednoduché.

Vypravěčkou je Grace, v určitých místech, kde by jen její postřehy nestačily, ji střídá neutrální třetí osoba. Naivní a přímočarý dětský pohled na svět konfrontovaný s realitou dospělých a jejich morálkou společně s nenásilným britským humorem povýšily průměrné téma na velmi čtivou záležitost.

„‘Co to znamená podřídit se? Tilly ukázala na stránku. Podívala jsem se, kam ukazovala prstem. ‚Asi to znamená, že se máš chovat, jak se patří,‘ řekla jsem jí.“

…

„‘Nevypadá jako vrah,‘ prohlásila Tilly.

‚A jak takový vrah vypadá?“

‚Obvykle mívá knír,‘odpověděla Tilly, ‚a bývá mnohem tlustší.“

…

„‘Máma si myslí, že Forbesovi jsou staromódní.‘

‚To ne, jsou hodně moderní.‘ Našla jsem klacík a přejížděla jsem s ním po plotě. ‚Mají doma stroj na limonádu.‘

Tillyina máma si myslela o všech, že jsou staromódní. Nosila dlouhé náušnice, pila campari a oblékala se jenom do mušelínu. Když bylo chladno, vzala si víc mušelínu a navrstvila ho na sebe jako závoje.

‚Máma říká, že Forbesovi jsou divní.‘

‚No, ta o tom musí něco vědět,‘ řekla jsem.“

Výborné, že? A to i díky překladu Anny Formánkové.

Moje hodnocení: 83 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Joanna Cannonová

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 416

 

Kam dál:

Z českých autorů bych Joannu Cannonovou jednoznačně přirovnala k Petře Soukupové a jejímu vyprávění prostřednictvím dětí. Koncept Černých ovcí a beránka Božího je podobný třeba Kdo zabil Snížka?. Obě knihy pojí řešení záhady – smrti Snížka a zmizení paní Creasyové.

Zkuste také Spočítej hvězdy Lois Lowryové nebo Knihu o hřbitově Daniely Kapitánové (napsáno pod pseudonymem Samko Tále).

Ulice funguje podobně (už ale z pohledu dospělých) jako Dědina Petry Dvořákové, její Sítě zase s Černými ovcemi pojí víra.

 

Co budu číst:

Krátce po vydání vyvolala velký zájem prvotina mladé japanoložky Anny Cima Probudím se na Šibuji. Teprve jsem začala, ale zatím po vypadá, že to nadšení je oprávněné.