Knihy Petry Dvořákové jsem začala číst až v poslední době. Věděla jsem o ní, to ano, ale její témata – iluze/deziluze spojená s vírou a zejména autobiografické zpracování poruchy příjmu potravy mě od čtení spíše odrazovaly. Pak přišly Sítě. Oblast zájmu víceméně zůstala, způsob zpracování pro mě znamenal výzvu. Tři povídky psané různou formou propojené nízkým (nebo prakticky chybějícím) sebevědomím a manipulací znamenaly pro mě literární výzvou. A tak jsem Petře Dvořákové na chuť přišla a ocitla se na Dědině 🙂

Jako první jsem přečetla autorčino varování v úvodu knihy a zaváhala jsem. Text nepsala spisovnou češtinou, ale jejím ‚prvním jazykem‘, nářečím Vysočiny. Je to jazyk ‚tak divoký, že i ta nejbenevolentnější pravidla českého pravopisu jsou na něj krátká‘.‘ Lehce jsem nakoukla, prolistovala a knihu odložila. Jsem srab, vím, ale jen trochu, protože tak za dva týdny jsem se k ní vrátila. Dobře jsem udělala. Jestli vám ne zcela standardní zpracování knih úplně nesedí, zkuste se začíst, text za to rozhodně stojí. Navíc psát Dědinu spisovně by prostě nešlo, to jsem s postupujícími stránkami musela připustit. Jazyk dodává knize autenticitu, máte pocit, že Dvořáková ví, o čem píše. Přesně to stejné jsem už psala o Sítích a představuje to můj nejsilnější pocit z jejích knih. Na nic si nehraje, je opravdová, a proto tak dobrá. Navíc umí psát a to vše pořádně skloubit a prodat.

Jsem holka z města, ale na opravdové dědině jsem také byla J. Díky tomu jsem se u knihy bavila možná o trochu víc, než kdybych z města nikdy nevytáhla paty. Asi ještě o něco víc se budou bavit opravdoví dědinští (nebo to zavrhnou, je to přeci blbost a u nich to takhle samozřejmě nechodí 🙂 ). Dědina ukazuje tolik stereotypů, kolik si jen dokážete představit. V jejím středu (geograficky i v pomyslném centru dění) stojí Jednota, vedle ní kostel. V Jednotě už roky prodává Maruna. Ví všechno, nic jí neujde. Zákazníků sice ubývá, ona nemůže konkurovat cenám velkoobchodů, ale i tak se drží. Doma dojídají všechno, co už není prodejné, zákazníkům občas přimíchá staré rohlíky k čerstvým, ale co už, Maruna má spoustu dalších věcí k řešení, nejen přežití obchodu. Řezník Láďa chlastá, má jen sezonní práci a zbytek času melouchaří. Jeho počtvrté těhotná žena se snaží krotit chod domácnosti a Láďu samotného, úspěchy má víc než střídavé. Dojde i na krev, hodně krve. O dramatické zvraty není v D/dědině nouze, zvlášť když někteří mají bokovky a nemažou po sobě stopy, když devadesátníci lezou na půdu, aby hledali zaběhnutou kočku.

Kniha je vypilovaná do detailů (včetně obálky a grafiky Lucie Zajíčkové). Najdete v ní generační i sousedské rozpory, tahanice, nezapomenuté křivdy nebo neodpustitelný původ, vztahy manželské i mimomanželské, vlastní pravdy a nekompromisní soudy, závist, alkohol,  domácí kuchyni, zabíjačky a někdy svéráznou výchovu dětí. Nechybí Maruna, Věruna, Jituna, Petruna, Heluna. Hodně povedené, aspoň podle holky z města.

Moje hodnocení: 85 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Petra Dvořáková

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 248

 

Kam dál:

Určitě Sítě Dvořákové. Nebo také Nejlepší pro všechny/Kdo zabil Snížka, ty dění na vesnici mapují také. V krátké době byla Dědina další (audio)kniha, u které mi vyběhly Žítkovské bohyně, kde je mj. také dokonale zpracované mikroklima dané oblasti.

Myslím, že dám šanci Proměněným snům Dvořákové. Nezapomeňte i na její tvorbu pro děti, třeba Flouk a Líla.

 

Co budu číst:

Do třetice sahám po knize českého autora (recenzi přečtené Johany ještě dlužím, protože to bylo docela zklamání, do psaní recenze se nějak neženu), na řadu přišlo Mimo provoz Adama Chromého. Pak to asi bude Odd a mraziví obři Neila Gaimana a Nestvůra z Essexu Sarah Perryové.

Host nyní rozbíhá dvě nové fantasy série, tak si zase budu rozšiřovat obzory. Po další české knize sáhnu brzy, vyšla Běsa Dity Táborské. Po Malince jsou očekávání hodně veliká.