Petra Dvořáková ví, o čem píše. Její knihy vycházejí z jejích zkušeností a těch rozhodně nemá málo. Zažila toho víc, než hodně lidí za celý život. Ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera, kde zůstala čtyři roky. Krátce poté se vdala, jeden její syn závažně onemocněl, ona bojovala s mentální anorexií, zemřel jí partner. K tomu přidejme ještě profesní střípky: vystudovala střední zdravotnickou školu a poté filozofickou fakultu, pracovala jako zdravotní sestra na ARO, v Bance pupečníkové krve ČR, nyní ji živí psaní (pro děti i dospělé). Jak sama říká, má „ráda literaturu, která nějak přesahuje do mého života. Nepatřím k těm, kterým stačí k uspokojení z četby hezky napsaný text, který ale ve své podstatě nenese žádné hlubší poselství a důvody.“ I když toho má za sebou hodně, má svůj život ráda a považuje ho za šťastný. Každý má  podle ní volbu. „Negativní zkušenosti vás můžou lámat, pořád vám zůstává volba – buď zbytek života pronaříkáte, jaké nespravedlnosti se vám staly a proč právě vám, nebo jednoduše vezmete karty, které vám zůstaly, a pokusíte se s nimi hrát dál. A já těch karet mám pořád ještě dost.“ Citováno z rozhovoru s autorkou.

A máte všechny proměnné, které zatím charakterizují její tvorbu. Víra se stala hlavním tématem Proměněných snů, anorexie zase knihy Já jsem hlad. Sítě jdou ještě o kousek dál. Je to sbírka tří povídek o třech naprosto rozdílných ženách. Všechny ale spojuje (ne)sebevědomí a manipulace.

Kristýna z první povídky je rozvedená mladá žena, učitelka, žijící s malým synem a nově také s partnerem Jáchymem. Kvůli nízkému sebevědomí vyhledá psychoterapeuta a postupně začíná odrývat věci nabourávající dokonalý obraz jejího vztahu a hlavně samotného Jáchyma. Zjišťuje, že obraz, který jí dosud nabízel, je na míle vzdálený realitě.

Karolína celé dětství čekala, až se nadechne a užije si svobodu. Vyrůstala ve věřící rodině coby druhé z osmi dětí a musela se starat o mladší sourozence. Viděla svou matku, viděla svou rodinu a věděla, že nikdy neudělá stejnou chybu. Takhle ona žít nechce a nebude. Ale najednou je jí třicet let a čeká již své čtvrté dítě. Z jejího manžela se stal ortodoxně věřící, který dochází do společenství křesťanských rodin. Víra je pro něj na nejvyšším stupni v hierarchii hodnot a vše se jí musí podřídit. Včetně Karolíny samozřejmě.

Zatímco první dvě ženy jsou ty hodné a manipulované, snažící se i tak s životem nějak poprat, Naďa z povídky třetí je dokonalá mrcha, tady manipuluje ona. Dvořáková ji navíc zasadila do zdravotnictví, kde Nadin náhled na dění okolo ní, cíle, pocit méněcennosti přetavený v potřebu mít moc nad ostatními působí dokonale úderně. Když jsem povídku dočetla, napadla mě jediná věta: ‚karma je svině‘. Naďa viděla jen sebe a dojela na to, něco se prostě okecat nedá.

Každá povídka je psaná jiným stylem. O Kristýně píše Dvořáková v er-formě, dívá se na ni pohledem psychoterapeuta. Karolína si píše maily s otcem Ambožem, s nimi se střídají Standova vystoupení ve spolku rodin a pár jeho mailů. Naďa vypráví o svém životě sama, zde se mění nejen forma, ale také styl. Naďa je obhroublejší, vulgárnější, vše tak k její postavě skvěle zapadá.

Jak jsem začala, tak také skončím, Petra Dvořáková prostě ví, o čem píše. Její postavy jsou reálné. Tisíckrát si můžete říkat, že mně by se něco takového nestalo, že je to celé přitažené za vlasy. Ono místy je, ale nechat se manipulovat je někdy tak jednoduché, tak nepostřehnutelné a tak fatální. Ani nevíte a jste chyceni v síti…

Moje hodnocení: 80 %

 

 Bibliografické údaje:

Autor: Petra Dvořáková

Nakladatel: Host (2016)

Počet stran: 320

 

 Kam dál:

Petra Dvořáková píše i pro děti, zkuste s nimi třeba Flouka a Lílu. S rozvodem rodičů a tápání v dospěláckém světě se vyrovnává její Julie mezi slovy a nejen o florbalu je Každý má svou lajnu.

V dubnu vychází autorčina další kniha pro dospělé Dědina.

 

Co budu číst dál:

Uvažuji mezi Skoncovat s Eddym B. a absyntovkou 1947.

Budu si také doplňovat další české mezery, vychází další kniha Jana Folného. Buzíčky jsem nečetla, napravím a novinku Víkend v Londýně si přečtu určitě.

Pořád rozmýšlím, jakou další fantasy si mám vybrat – Ódinovo dítě nebo Naslouchače?