Rosa Liksom zpracovává v Paní plukovníkové dvě hutná témata – finskou inklinaci před a během druhé světové války k nacismu a osobní tragédii hlavní ženské postavy. Drží se svých zvyklých témat, zejména touhy po moci, manipulace a sexualitě.

Vypravěčka (kniha je psaná ich formou) se narodila ve finské vlastenecké rodině. V mládí se přidala k organizaci Lotta Svärd (pozn: ta ve Finsku existovala v letech 1920-1944. Původně se jednalo o organizaci ženských dobrovolnic působících v neozbrojených podpůrných jednotkách a administrativě. Během války šla velká část žen přímo na frontu. Organizace měla ve svém oficiálním znaku svastiku, o jejím ideologickém vzoru tak nebylo pochyb).

Vlastenecké vnímání postupně přecházelo v hledání silného prvku, ochranitele. ‚Doba, kdy jsem se narodila, byla dobou nenávisti. Doba, kdy jsem dospívala v ženu, byla dobou nenávisti a pomsty.‘

Děj je potřeba vnímat v historickém kontextu. Samostatné Finsko začalo existovat až na začátku roku 1918. Strach z návratu do ruského područí spoustu Finů přinutil k přimknutí se k nacismu, což byl logický důsledek dlouhodobého německého vlivu v oblasti. Rosa Liksom toto velmi věrně zachytila.

‚…když jsme se obě nadchly pro sílu, prahneme po změně a jsme plné ohnivého vzdoru. Že se podle mě demokracie vyčerpala a nová Evropa potřebuje pevné vedení.‘

Dění okolo sebe vnímala selektivně, spoustu relevantních věcí bagatelizovala, nepřikládala jim patřičnou váhu nebo je záměrně přehlížela. ‚U Ilse jsem viděla všechno, lágry, násilí, vraždění i zabíjení, likvidaci i nenávist. Věděla jsem a věděli to ve Finsku i všichni ostatní, kdo uměli číst noviny, co nacisti dělají.‘

Chtěla bych napsat, že vypravěčka sledovala své zájmy, ale nebylo tomu tak. Sílu hledala nejen v ideologii, ale i v osobním životě. Provdala se za plukovníka, muže o 28 let staršího, násilníka, který bez mrknutí oka zabíjel nevinné, znásilňoval ženy i děti, bil své nejbližší, včetně jí. Ona si to nechala líbit. ‚Žila jsem pro plukovníka a byla připravená pro něj zemřít, pokud si to bude přát. Vyplnila jsem mu každičké přání, užívala jsem si, že jsem mu mohla sloužit, podrobovat se mu tak, že jsem nikdy nemyslela na sebe a své touhy. Udělala jsem ze sebe přesně takovou, jakou mě chtěl.‘

Postava paní plukovníkové mi byla natolik nesympatická, že místy zastiňovala kvalitu textu a jeho pevné zasazení do historického kontextu. Podle anotace měla být silnou ženskou postavou, já ji tak nevnímala. Naopak, viděla jsem ji jako slabou, která sebou nechala manipulovat, pokud se jí naskytla možnost, manipulovala ona sama. Pro vlastní uzdravení a návrat do života neváhala využít někoho v naprosto submisivním postavení. V jejím životě se historické dění velmi dobře odráží, ale její pojetí mně vadilo. Otázkou zůstává, jak moc jsem díky ní nedokázala docenit knihu jako celek. Podobný pocit jsem naposledy měla u některých povídek ze sbírky Buzíčci Jana Folného – některé postavy vykreslil tak dobře, až mě od dalšího čtení odrazovaly.

Čtenář neznající historická data a vývoj v této oblasti se může místy lehce ztrácet. Mám relativně načteno, ale přiznám se, že něco jsem musela dohledávat. Atraktivitu textu to také trochu snižuje.

Moje hodnocení: 69 %

Bibliografické údaje:

Autor: Rosa Liksom

Nakladatel: Kniha Zlín (2019)

Počet stran: 168

Kam dál:

Porodní bába, Můra nebo sbírka povídek Sběratel dýmek Katjy Kettu. Zkuste i A vo Viedenskom lese stále stoja stromy Elisabeth Åsbrink nebo i Muži, kteří nenávidí ženy Stiega Larssona.

Nebo zkuste Stará dáma vaří jed Arta Paasilinny, ta je o trochu jiné paní plukovníkové.

Co bude číst:

Podivné počasí v Tokiu Hiromi Kawakamiové. Hodně si také slibuji od komiksu Nestor Burma – Mlha na mostě Tolbiac.