„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá…“ je úryvek z básně Adolfa Heyduka a pro mě nezapomenutelná scéna z filmu Škola základ života. Ukázkově recitující vyučující Jaroslav Marvan a student Ladislav Pešek fandící čemukoli jinému než poezii/v širším pojetí škole nemají chybu.

Co je ale štěstí doopravdy? Nával endorfinů, stav mysli, který máme díky někomu/něčemu a jen někdy. Ačkoli mám ráda prakticky cokoli severské, hygge vlna mě tak trochu minula. Vím o ní, knihy o jejím konceptu jsou samy o sobě hygge, listovat jimi je fajn, ale od literatury potřebuji něco víc. Atlas štěstí onu přidanou hodnotu nabízí, pro mě velmi milé překvapení. Autorka Helen Russellová zmapovala v 33 zemích zvyklosti, které by k pocitu štěstí měly vést. Výsledkem je zajímavá sociologicko-kulturně-antropologická studie. Nenabízí jen rady tipu dejte si sušenky a uvařte čaj, jde do historie, skládá jednotlivé dílky, hodnoty, vysvětluje, jak daná věc vznikla, proč přetrvala.

Tak třeba v anglické pojetí jolly stojí nejen na oněch sušenkách, ale také na komunikaci. Je lepší si s lidmi povídat o počasí než si nepovídat si vůbec. Když do konverzace dokáže propašovat nějakou tu satiru, tím lépe pro vás.

Podobně to mají Australané. Jsou otevření čemukoli, nová přátelství nevyjímaje. Není problém popovídat si s někým neznámým, baví se s číšníky, kadeřníky, prodavači. Když konverzace skončí, no worries, není důvod/nezbytnost v ní pokračovat. Splněno, všichni jsou spokojení. Koncept no worries je ekvivalent k českému proč stahovat kalhoty, brod je ještě daleko. „Čeká vás den na draka? Zítra touhle dobou už ho máte za sebou. Bez obav. Vždyť o co jde?‘ Několik krátkých vět, které by lehcí panikáři mohli vyvažovat zlatem.

Smutněte, vzpomínejte jako Brazilci, to je také potřeba. Nahromaděná neošetřená bolest se stejně jednou provalí a udělá paseku. Brazilci mají 30. ledna. Dia de Saudade. „Saudade často vyjadřuje stesk po něčem, co už se nikdy nebude opakovat … Jedná se o stesk po někom nebo touhu po něčem, co už nemáte … Emoční vlk se nažere a koza zůstane celá.“ Je to něco, co vám umožní posunout se dál.

Výborné zvyky mají Finové. Základ představuje naplit si ledničku, abyste nějakou dobu nemuseli ven. Zatáhněte záclony, vezměte si na sebe pohodlné prádlo – ne krajkové, staré vytahané gaťky jsou nejlepší, sexy to není, ale o to až tak nejde. Odpočívejte a pijte 🙂

Pro Japonce je důležité cokoli staré a příroda (což je vidět z fotografií Japonska dnešních dní), Nizozemci mají brune kroegen –staré hnědé kavárny s atmosférou, kde se dá prožít gezellig atmosféru. Švédové zase nedají dopustit na smultronställe, tj. místo v přírodě, kam mohou uniknout. To doplňuje mys, pocit štěstí zažívaný doma, a fika, kdy si povídají nad kávou a dortem. Průměrný Švéd sní ročně 316 skořicových šneků. Důležitým aspektem fika je, „že se nikdo neodváží sníst poslední kousek dortu či skořicového šneka. ‚Smíš poslední kus rozpůlit a dát si půlku, pak můžeš rozpůlit i tu půlku. A pak znovu. A pak znovu – dokud nezbyde poslední drobeček.“ Ochudit o poslední kousek by totiž nebylo dost lagom.

Čtivě napsané, pěkná grafika. Knihu podle mě ocení více cílových skupin – ti, kdo mají nějaký splín, potřebují nakopnout. Cestovatelé, kteří nechtějí být jen turisty. Pokud někam jedete, je fajn alespoň trochu se orientovat v tamních zvyklostech. To Atlas štěstí nabízí dokonale, nejsou to jen nenápadné zmínky pod čarou jako v průvodcích. Své v něm najdou i ti, kdo jen chtějí mít větší přehled.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Helen Russellová

Nakladatel: Jota (2019)

Počet stran: 288

Za poskytnutí díky nakladatelství Jota, kde se můžete mrknout na ukázku

Kam dál:

Třeba Kavárna v Kodani nebo Pekárna v Brooklynu Julie Caplin. Kavárna je také hygge v praxi, na Pekárnu se teprve chystám.

Co budu číst:

Virus, pátý díl série Kepler62. Dětská kniha také být musí, můj malý kousek štěstí 🙂