Probudím se na Šibuji Anny Cimy jsem zařadila do mých pěti nej v roce 2018. Teď vyšla i jako audiokniha, po roce tedy návrat. Jde o mnohovrstevný román nejen pro milovníky čehokoli japonského, literatury nebo jazyků. Pokud jste studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pohybovali se v budově v Celetné ulici, oceníte i genia loci. Živě jsem si vybavila spletité chodby. Stejně, jak autorka popisuje, jsem se v nich několikrát ztratila, vyšla někde, kam jsem vůbec nešla, a nebyla si úplně jistá, jak se mám dostat zpátky. I když japonské reálie ocenit nemůžu, nepochybuji o tom, že stejně tak sedí. Anna Cima prostě ví, o čem píše. A píše sakra dobře.

Její postava Jana měla o své lásce k Japonsku a celoživotnímu směřování jasno už poměrně brzy. Na gymnáziu objevila Murakamiho, o Japonsku psala ve školním časopise, dívala se na filmy o samurajích. Zatímco její vrstevnice opěvovaly Daniela Radcliffa nebo Roberta Pattisona, ji víc brali fousatí a upocení samurajové. Fotku Toshira Mifuneho (na fotce) měla stále u sebe – pečlivě schovanou v peněžence. Studium japonštiny pak znamenalo logický krok.

„Když se lidi dozví, že studuju japanologii, většinou reagujou pozitivně. Jenom si neví úplně rady s tím, k čemu takový studium je. Když někdo studuje ekonomii nebo práva, to se chytají, protože jim to připadá užitečný a uplatnitelný v běžnym životě. Ale co dělá japanolog a k čemu to je, to jim nejde do hlavy. Studium japonštiny a japonský kultury jim prostě přijde šíleně nepraktický. Obvykle se mě zeptají a k čemu ti to bude? Zoufale touží po vysvětlení, co takovej japanolog vlastně dělá. Když odpovím, že chci překládat, pokrčí rameny a pomyslí si, to tě děvenko neuživí. Když jim řeknu, že budu tlumočit pro ambasádu, náhle se rozmluví o tom, jak perspektivní obor jsem si vybrala.“

V sedmnácti letech se Janě splnil sen a tři týdny strávila s kamarádkou v Tokiu. Tak moc si přála v Japonsku zůstat, až se rozdvojila, jedna její část zůstala na Šibuji, sledovala okolí, ale ostatními nebyla viděna, bez možnosti zavolat domů, bez potřeby jíst ani spát. Mohla se jen učit japonsky a čekat na samu sebe.

„Doslova jsem se modlila, jenom ať nemusím domů, ať tady můžu zůstat. Co když se mi to přání vyplnilo? Co když ta myšlenka byla tak silná, že se zhmotnila? Co když já jsem ta myšlenka? … Možná to funguje jako v loterii. Čas od času nějaká myšlenka vejde ve skutečnost. Myslím, že já jsem tady proto, že jsem si pomyslela v vhodnou dobu na vhodnym místě. A k realizaci taky třeba přispělo, že jsem tim nikoho neohrozila. Nikomu přeci nevadí, že tady bloumá jedna evropská, trochu nedomyšlená myšlenka.“

Druhá Jana, aniž by si cokoli z toho uvědomila, odjela domů, později začala japonštinu opravdu studovat. V rámci své práce v knihovně na fakultě narazila na povídku Rozdvojení prakticky neznámého spisovatele Kawašita Kijomaru. Příběh spisovatele, jehož duše se rozdvojila, ji logicky oslovil, měla pocit, že i ona něco takového zažila. Od návratu z Tokia její myšlenky „bloumají mezi Prahou a Tokiem“. Jak blízko je to skutečnosti, (zatím) nevěděla.

Anna Cima tak rozehrává příběh sedmnáctileté Jany uvězněné ve čtvrti Šibuja i Jany pětadvacetileté zahrabané většinou v knihovně v Celetné. Vedle nich věnuje velký prostor také samotnému spisovateli Kawašitu Kijomarovi. Střídavě jste v Tokiu, pak v Praze, čtete o Janě ve dvou časových rovinách i její postupně se rodící překlad Kawašitovy povídky. Cima nepíše úplně spisovně, čtení to neruší, spíš přidává na autenticitě. Autorčina podrobná znalost japonské kultury i reálií je patrná skoro na každé straně. Podává to ale jen tak mimochodem, nemáte pocit, že byste byli zahlceni fakty, i když jich je v knize spousta.

„Oni (pozn. Japonci) jsou totiž strašně infantilní. Kamkoli se podívám, všude na mě mrkají nejrůznější obludky. Hello Kitty, Pikachu a postavičky z komiksů a televizních seriálů. Japonci jako kdyby měli problém čelit realitě. Svět je ve skutečnosti drsný místo, ale oni se ho snaží udělat roztomilejší. Oblbují se navzájem. Každej obchod, každá restaurace a firma, všechno tady má svýho maskora, svoje logo … A všechno vydává zvuky. Pikapika, pakopako, gekogeko. Snad každej má firgurku nějakýho takovýho zvářátka pověšenou na klíčích, na mobilu, na tašce nebo na zipu u bundy. Jako kdyby všichni zůstali uvnitř dětma. Jako kdyby Japonci nedokázali anebo se báli vyrůst.“

Text načetla Anna Kameníková. Trochu jsem se intepretace (jakékoli, nejen její) bála, očekávání po nadšení z textu byla veliká, představa jasná. Obavy byly zbytečné, Kameníková věrně odráží obě polohy Jany. Sedmnáctiletou Japonskem nadšenou, později v Japonsku ztracenou, pětadvacetiletou stále s mladistvým elánem, ale už s nějakou zkušeností. Zapálení pro věc nebo i despekt nad něčím, co je přeci jasné (!), jsou v projevu Kameníkové jasně patrné. V intepretaci nepřehrává, je civilní, což plně koresponduje se stylem, kterým Anna Cima text napsala. Pomyslnou třešničkou na interpretačním dortu představují pasáže Mačiko.

Hudební doprovod se nese v duchu tradiční japonské hudby i napětí. Text tak vhodně dokresluje.

 

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Anna Cima

Interpretace: Anna Kameníková

Režie: Alexandra Bauerová

Délka: 10 hodin 30 minut

 

Za poskytnutí díky vydavatelství Tympanum, kde si můžete poslechnout ukázku.

 

Co budu poslouchat:

Adelheid Vladimíra Körnera (čte Igor Bareš), 1793 Niklase Natt och Dag nebo Slepou mapu Aleny Mornštajnové.

Dcera poslouchá Pro hrst lentilek Lacieho Tidhara.