Alenu Mornštajnovou jsem začala číst v době, kdy byla ještě relativně neznámou autorkou. Slepá mapa byla výborná, Hotýlek mi z jejích knih líbil asi nejméně (i tak ale trumfnul spoustu moc dobrých knih). Hana Slepou mapu o malý kousek předčila a Tiché roky zase z pomyslného piedestalu sesadily zase ji.  Jsou výborné. Nenápadné, pomalu plynoucí, odehrávající se ve více časových rovinách, postupně odkrývající tajemství. Jde o komorní rodinné drama, dominují životy jednotlivců, velké dějiny se odehrávají v pozadí, ačkoli jsou neméně důležité. Někdy se můžeme snažit sebevíc, ale není nám přáno, jindy naopak stačí vystihnout ten správný okamžik a i s menším úsilím je možné uspět. Doba, ve které žijeme, nás do určité míry formuje. Něco nám dává, jiné zase bere.

Své o tom vědí Bohdana a Svatopluk. Bohdana se narodila rodičům až po čtyřicítce, matka krátce po jejím narození zemřela. Vychovala ji Běla. Mírná, laskavá, milující  i trpící v manželském soužití. Vedle ní otec, přísný, neschopný projevit cit, selhávající v komunikaci s Bělou i Bohdanou. A Bohdana mlčí. Nač užívat slova, když zůstanou nepochopena, když ji neposlouchají ti, kteří by měli.

Svatopluk se musel v dětství spokojit s málem, šestičlenná rodina bydlela v pronajatém bytě, jen s minimálním příjmem. Ničeho nebylo nazbyt, spíše se mnohého nedostávalo. Jako dítě prožil druhou světovou válku, převrat, nástup komunismu. Doba opět vzala svobodu, proklamovaná ideologie ale pro otce a později i Svatopluka představovala naději, jak se odrazit ode dna. Přehlíželi, co vidět nechtěli, vždyť když se kácí les, lítají třísky. Svatoplukova víra v lepší zítřky byla neochvějná a zdálo se, že mu vše hraje do karet. Než přišla tragédie, která vše zaběhlé převrátila vzhůru nohama.

Tiché roky jsou román o spoustě nedorozumění, ztrátách, sobeckosti, špatných rozhodnutích, očekáváních, mylných předpokladech, komunikaci, resp. jejím nedostatku. Slova sice dokážou zraňovat, to ale dovede stejně dobře i mlčení. Pokud nebudeme věci sdílet, můžeme s někým žít a zároveň ho vůbec neznat. Předpokládat a vědět je velký rozdíl. Obě hlavní postavy, Bohdana i Svatopluk, jsou do detailů propracované. Bohdaně musíte fandit, od začátku je jasné, že mnohé v jejím dětství selhalo, jen čekáte, kolik jí toho ještě Alena Mornštajnová naložila. Hodně zajímavý byl pro mě Svatopluk, jde o postavu nutně vyvolávající ambivalentní emoce. Byla by škoda, aby se na něj pohlíželo černobíle, ač se to v mnohých chvílích přímo nabízí. Zapálený komunista, který se řídil ideologií, něco přehlížel, nepomohl, když se to lidsky čekalo. Dokázal ale překvapit, aby pak opět zklamal. Neuměl/nechtěl zpracovat prožité a selhával opakovaně. V jádru byl úplně jiný, než za jakého se prezentoval.

S knihou vyšla souběžně i audiokniha. Ihned po dočtení jsem začala poslouchat. Příběh Bohdany načetla Klára Suchá, Svatopluka Miroslav Hanuš. Suchá Bohdaně vtiskla přesně tu křehkost, zranitelnost a na druhé straně vnitřní sílu a odhodlání, jaké jsem během čtení vnímala. „Je to velmi introvertní a citlivá dívka, která v sobě má spoustu potlačených emocí. Ačkoli jsem text četla velmi pozorně, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, v čem je jiná než ostatní. Další postavy ji sice popisují jako jistým způsobem zvláštní, až postiženou, ale čtenáři či posluchači to tak nepřijde. Snad právě proto, že jsem prodlévala v její v hlavě, v jejích myšlenkách, jsem jí nějak rozuměla.“

Miroslav Hanuš vypráví příběh Svatopluka jakoby úplně obyčejně, bez zbytečného patosu, přesně, jak se ke Svatoplukovi hodí. Muž ve středních letech rekapitulující svůj život, rozhodnutí. Je si plně vědom chyb, které udělal, ale není schopný/nemá sílu je napravit.

„Svatopluk je pro mě sympatický, obyčejný člověk, který o věcech přemýšlel, za něco bojoval, dělal to férově, ale dějiny i život mají vlastní cestičky a staví člověka a jeho činy do jiného světla, než v jakém se vidí on sám. Je to vlastně čestný člověk, který věnuje svůj život víře v ideál, v tomto případě v politickou ideu, jež se ovšem nakonec neukáže být spravedlivá ani správná.“

Text doprovází melodie, ve které dominuje klavír. Jinak to ani nejde, klavír (resp. hudba v širším pojetí) hraje v textu velmi důležitou roli.

Zmínit je potřeba i grafiku a motiv na obálce/přebalu knihy/audioknihy. Lucie Zajíčková zvolila motiv, který vystihuje více aspektů. Dva papíroví ptáčci, jeden z bílého papíru, druhý z papíru notového evokují mnohé – Bohdana jako nepopsaný list, narozená čistá, čekající, co se vše se na ní podepíše. Svatoplukovou životní lásku představovala mj. hudba, nejdříve nedosažitelný luxus, později pevná součást života. A papíroví ptáčci jako takoví naprosto přesně vystihují i Bělu.

Běla seděla u kuchyňského stolu, ruce zamazané od lepidla, a připevňovala křídla, očka a zobáčky k barevným tělíčkům, papírových ptáčků. Pár hotových skládanek zavěsila na lustr nad stolem. V průvanu přicházejícím z pootevřených dveří se ptáčci rozhoupali a roztočili a vypadali, jako kdyby Běle poletovali nad hlavou a hledali místo, kam slétnout.“ Místo, kde by mohly bezpečně a naplněně žít, hledají vlastně všechny postavy knihy.

Bílá barva přebalu onu čistotu dokonale podtrhuje. Jemné, trefné, výborné.

Moje hodnocení: 100 %

Bibliografické údaje:

Autor: Alena Mornštajnová

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 296

Interpreti: Klára Suchá, Miroslav Hanuš

Režie: Jitka Škápíková

Vydavatel: OneHotBook (2019)

Délka: 8 hodin 30 minut

Kam dál:

Slepá mapa, Hotýlek a Hana, o tom žádná 🙂 Hanu i Hotýlek si můžete i poslechnout.

Co budu číst a poslouchat:

Číst Osvětimskou ukolébavku Maria Escobara, poslouchat Dívka, která upíjela měsíc Kelly Barnhillové.

Za poskytnutí díky nakladatelství Host, OneHotBook a portálu Audiolibrix, kde si můžete přečíst/poslechnout ukázku.