Před časem rozvířila literární vody Vegetariánka. Když jsem někde zmínila, že ji plánuji číst/čtu/četla jsem, obvykle padla otázka, jestli mě nepřešla chuť na maso. Vegetariánka ale o vegetariánství jako takovém není. Maso nebo obecně jídelní preference v ní to hlavní jen zastupují. Jonghje sice maso nejedla, ale to nebyl její největší problém. Tedy ne, chuť na maso mě nepřešla. To ale nemůžu říct o Jíst zvířata Jonathana Safrana Foera. Kniha měla vše, co jsem původně čekala od Han Kang.

Na začátku je potřeba napsat, že sám Foer je vegetarián. Inklinoval k tomu celý život, skálopevným vegetariánem se stal po narození syna. Podle něj nic neevokuje pocit hanby jako právě rodičovství. Foer jej cítil, když třeba v akváriu v Berlíně  pozoroval mořské koníky, kteří umírají jako vedlejší produkt při lovu tuňáků nebo krevet. Neváhal si třeba zjistit, že kvůli 0,5 kg krevet je usmrceno 12 kg jiných mořských živočichů. Když vám tak v restauraci přinesou talíř se sushi, musel by být velký 105 metru, aby se na něj vešla všechna zvířata, která pro jednu porci zemřela. No, jezte pak maso, ryby, cokoli je třeba zabít, abyste se mohli najíst. Foer přestal. Podobně jako třeba Kafka, na jehož podobenství se zvířaty nebo také onen pocit hanby při jedení masa několikrát odkazuje.

Vedle Kafky se Foer v knize zabývá také inteligencí, instinkty, principy antropocentrismu, organizací PETA, historií velkochovů nebo španělskou chřipkou. Neopomíjí různé jídelní tradice a zvyklosti. Víte, že třeba psí maso je podle Hippokrata lahodné? Že Římané jedli dosud neodstavená štěňata a Siouxové psí játra? Jen tak mimochodem, na Filipínách konzumují psy, protože věří, že to odhání smůlu, Číňané zase chovají speciální jídelní plemena.

Kniha je zvláštní a pro mě vzhledem k tématu překvapivě velmi čtivá. Na paškál si Foer bere zejména velkochovy zvířat, těm věnuje maximum prostoru. Jeho rozhodnutí stát se vegetariánem vyplývalo nejen z jeho rodinné historie, stávajícího rodičovství, ale také protože nechtěl mít nic společného právě s velkochovy. Nejíst maso viděl jako jediný způsob. Podklady pro knihu sbíral tři roky. Kniha obsahuje spoustu detailů o principech velkochovů, způsobech porážek všech možných takto chovaných zvířat. Dočetla jsem se o masu nadopovaném steroidy, antibiotiky, fekální polévce, elektrických kleštích, správném načasování kastrace selat, aby jejich maso chutnalo co možná nejlépe. Obzvlášť fekální polévka je chuťovka. Foer sepsal své důvody, proč maso nejí, argumenty má silné. Vzhledem ke svým literárním schopnostem vše zaobalil tak, že to nepůsobí jako prvoplánová agitka, kterou bych po pár stránkách odložila. Znechucení nad některými pasážemi čerstvě po dočtení mě přešlo, maso jím stále, ale byla to zajímavá zkušenost. Foer nabídl vlastní pohled, který má hlavu a patu, je založen na faktech. Ta někdy možná trochu vytrhuje z kontextu (nebo naopak zasazuje do kontextu hodně širokého), ale jeho přesvědčení dává smysl. Nemusím ho sdílet, ale chápat jistě ano.

Moje hodnocení: 71 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jonathan Safran Foer

Nakladatel: Dokořán (2015)

Počet stran: 292

 

Kam dál:

Další Foerovy knihy nebo třeba právě tu Vegetariánku, ať máte srovnání. Ani Kafka by rozhodně nebyl od věci :o).

 

Co budu číst:

Jíst maso jsem četla před časem, recenzi jsem sepsala se zpožděním. Aktuálně čtu Kalypso Ingara Jonhsruda. Jsem tak zpátky na severu :o).