Ďáblův spár měl pro mě neodolatelné vstupní proměnné: děj zasazený do slibného prostředí Normandských ostrovů, vraždy a jejich možné propojení s guernseyskými mýty, zvědavou novinářku a detektiva chvíli před odchodem do penze. Série je navíc přirovnávaná ke knihám Ann Cleevesové a Petera Maye, pro mě tedy jasná volba. Po Ďáblově spáru jsem sáhla prakticky ihned po jeho vydání. A bohužel musím říct, že potenciál autorka prostě nevyužila.

Měla jsem pocit, že všechno už jsem četla. Vím, vraždilo se už v tolika knihách a na tolik různých způsobů. Bylo by asi naivní chtít, aby autoři přicházeli s něčím neotřelým. Lara Dearmanová ale nepřidala něco navíc, čím by její kniha nesplynula s jinými.

Děj je vyprávěn z pohledu tří postav, novinářky, detektiva a vraha. Ten svůj příběh začíná už na přelomu padesátých a šedesátých let, postupuje chronologicky a s ostatními se protne až u poslední vraždy. To by bylo plus. Mínus pro mě představovala určitá nevýraznost a schematičnost postav. Jennifer na ostrovech vyrostla, pak odešla do Londýna, kde došlo k události, kterou si vyčítá, a tak se odstěhovala zpět k matce. Dearmanová se sice vyhnula klišé ve formě alkoholu, ale už ne psychiatrickému onemocnění, Jenny naordinovala panické ataky. Přitom je to skoro zbytečné (možná mají ataky své opodstatnění v dalších dílech série). Jenny si dokážu představit úplně stejně dobře bez nich. Spíše jí ubírají, evokují nynější velmi často užívaný prototyp hlavní ženské postavy v thrillerech. Ona je přitom jiná, dávat ji do stejné škatulky by byla škoda. Líčení vraha je fajn, ale pořád jsem měla pocit, že něco podobného jsem už tady prostě bylo. Naposledy třeba v Oběti bez tváře Stefana Ahnhema.

Dearmanová rozpracovala hodně motivů – nenávist k ženám, vzhledovou podobnost obětí na základě daného klíče, souvislost s minulostí. Odkazuje na dobu druhé světové války, místní mýty, nevynechala ani problémy v osobním/profesním životě hlavních  postav. Mám radši jednodušší příběhy rozpracované do detailů, zbytečné kudrliny rozptylují. Když třeba srovnám sériového vraha mladých žen Dearmanové a Stiega Larssona, Larsson na plné čáře vyhrává. Umístění na Normandské ostrovy si přímo říká o srovnání s Peterem Mayem, které opět vyznívá v neprospěch Dearmanové. May si libuje v přesném popisu místa, řádky i stránky čtete, jak vypadá příroda okolo, máte dokonalou kulisu, tady ale ne.

Už toho nechám, píšu jen o tom negativním. Recenze vyznívá hůř, než jsem zamýšlela, ale prostě jsem čekala něco víc. Méně někdy opravdu znamená více. Ďáblův spár není úplně špatný, jen nevykročil ze stínů těch lepších. I když jsem na něj naházela relativně hodně špíny, druhý díl série si přečtu. Ráda bych si opravila názor.

Moje hodnocení: 72 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Lara Dearmanová

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 344

 

Kam dál:

Přečtěte si Mayovu trilogii z ostrova Lewis (Skála, Muž z ostrova Lewis a Šachové figurky), Ostrov Entry nebo Útěk. A abyste to měli kompletní, nezapomeňte na čínské thrillery nebo Akta Enzo.

Pohled vraha, který se prolíná celou knihou, jsem v poslední době četla již ve výše zmíněné Oběti bez tváře. Hodnotila jsem ji o trochu lépe 🙂

 

Co budu číst:

Čtu absyntovku Srdcový král Hanny Krall. Pak se zase vrátím k thrillerům – jako první přijde na řadu Sestra smrt Daniela Petra.