Jak začít o Dopplerovi? Je úplně mimo a zároveň je to trefa do černého. … aneb první dvě věty, které jsem před časem napsala o Dopplerovi, prvním díle série. Doppler jako muž/člověk mě štval a fascinoval zároveň. Jak sám říkal, byl pilný, plnil vše, co se od něj očekávalo, pracoval, zplodil děti, staral se o ně. Až jednou spadl z kola na hlavu a vše se změnilo. Zaplavil ho klid. Z naprosto průměrného člověka se stal někdo úplně jiný. Nebo se naopak stal sám sebou? Odešel do lesa, žil s losem Bongem. V dalším díle Náklaďáky Volvo se dostal až do Švédska a společně s devadesátníky Maj Britt a von Borringem vytvořili velmi osobitou ústřední trojici. Tam se mi zdálo, že se blýská na lepší časy a Erlend Loe posune Dopplera z ego módu do něčeho přijatelnějšího. No, posunul, ale trvalo to skoro celý třetí díl.

Když se tedy Doppler konečně rozhodl vrátit se k rodině, srdceryvně se rozloučil s Bongem a vydal se na cestu. Jenže triumfální návrat se nekonal, protože zjistil, že manželka Solveig mezitím začala žít s jiným mužem.

Egil Hegel? Kdo je ksakru Egil Hegel? Snad Solveig Dopplera neodepsala a nepořídila si jen tak beze všeho nového chlapa? Neměl by mít člověk právo nechat si tak dva tři roky pauzu na životně důležitou kontemplaci a seberozvoj? Nabízí se snad prostor pro všelijaké kurvení a hédonismus, jen co člověk na chvilku vytáhne paty? A když na to přijde, je Solveig, s níž Doppler celá léta sdílet život i lože, jen poběhlice? Doppler cítil, že tohle je víc, než dokáže vstřebat.“

V podobném duchu se nese celá kniha. Doppler se utábořil na borovici, odkud měl výhled na dům, nastudoval režim příchodů a odchodů a začal pracovat na svém plánu, tj. vyštípat Egila a vrátit se zase ke šťastnému rodinnému životu. Zdálo, že se mu daří. Egila se lstí zbavil, rodina ho vzala zpět, on byl svým způsobem (alespoň na chvíli) spokojený. Solveig se snažila, dala mu čas na rozkoukání, vše platila, netlačila na něj. Dceru Sáru ničil svými příměry, starší syn Gregus utíkal k lokální brazilské politice, mladší Bjørnstjerne přestal mluvit. A Doppler lhal, lhal ve všem a pořád, šel čistě jen po svých potřebách, ostatní ho nezajímalo.

„Všechno je tak nějak průměr. Ale nemám práci, což je hloupé, protože tam, kde bydlíme, všichni ostatní práci mají. Mají dobrá, příjemná, přínosná zaměstnání. Jenom já ne. A tohle ovlivňuje, jak se ke mně chovají. Dokonce to ovlivňuje i Solveig. Co z Tebe mám, řekla? To řekla ona, která kdysi slíbila, že se mnou bude v dobrém i zlém. Ani omylem! Kecy od začátku do konce.“

 Rodině vařil podle kuchařky ze 70. let, hodiny sledoval televizi, množství dat na internetu ho mátlo i přitahovalo, vzhlédl se ve válkách, násilném řešení věcí. Za vrchol civilizace už nepovažoval nízkotučné mléko („to umí vyrobit každý blbec“), ale mléko acidofilní. A vyhraňoval se stále více.

Během čtení i po něm jsem z knihy byla hodně rozpačitá. Předchozí knihy šly brát jako sociální experiment, kdy muž odešel z civilizace do lesa. Třídil si myšlenky, hledal sám sebe, smysl života, u toho sem tam ukradl jídlo nebo nízkotučné mléko. Rodině ubližoval svou nepřítomností, ale ne přímo v každodenním kontaktu. Postupně si zvykli na bytí bez něj. Jenže on se vrátil. Původně hledal dobré lidi, ale on dobrým rozhodně nebyl/dobrým se pobytem v lesích nestal. Rodině škodil již vědomě, stále sledoval jen své zájmy. Nedělalo by mi problém číst o návratu, který se nepodařil, happy end není potřeba, ale tohle bylo moc. Ačkoli Loe trefně pojmenovává spoustu věcí (od přemíry informací, povinnosti být pilný až po růžové bloggerky a statusy na sítích komentující prakticky vše), kniha se přehoupla do trochu jiné kategorie, než byly první dvě. I styl psaní se trochu změnil. Původní jakoby naivní, hodně vysvětlující již nebyl tak patrný. Doppler se z výstředního samotáře s losem stal egocentrickým asociálem s prapodivnou vizí. Závěr už to nevytrhnul. Kniha se četla dobře, ale bylo to spíše zklamání. To jsou ta velká očekávání…

Moje hodnocení: 75 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Erlend Loe

Nakladatel: Kniha Zlín (2018)

Počet stran:  272

 

Kam dál:

Jestli po knize pokoukáváte, rozhodně si nejdříve přečtěte Dopplera a Náklaďáky Volvo, bez nich to nemá cen číst. Výborná byla i další autorova kniha Naivní. Super, ta je samostatná.

Nebo zkuste třeba Autobus sebevrahů Arta Paasilinna.

 

Co budu číst:

Čtecí plány stále měním, mám kupu nepřečtených knih, nevím, s čím bych měla začít. Asi teď úplně změním žánr a přečtu Dvě sestry Åsne Seierstadové.