Asi jsem se zamilovala. Nebojte, nebudu nudit svým osobním životem, zamilovala jsem se do finského podivna. Je to půda, kterou teprve postupně poznávám. Začala jsem výborným Literárním spolkem Laury Sněžné, před časem jsem dočetla Sběratele dýmek (některé dýmky byly opředené více některé méně podivnou minulostí) a teď jsem čerstvě zaklapla antologii finských povídek Lesní lišky a další znepokojivé příběhy.

Lesní lišky je soubor sedmi povídek různých autorů:

Johanna Sinisalo: Transit

Leena Krohn: Čarodějná kolébka

Maarit Verronen: Lesní lišky

Jyrki Vainonen: Motýl

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Kéž bychom tu byli taky

Tiina Raevaara: Gordonův příběh

Anne Leinonen: Temná zhouba, uzda smrti.

 

Jak to bývá u souboru děl více autorů, něco se mi líbilo více, něco méně. I když možná méně není to správně označení, o žádné povídce nemůžu říct, že by se mi nelíbila, jen některé se více blížily průměru než ostatní. Mám trojici mých nej. Nejlepší pro mě jednoznačně byla povídka od Pasi Ilmari Jääskeläinena. Jak ji popsat, abych nic neprozradila? Na světě panují drsné podmínky, vše se zdražuje i několikrát během dne. Lidé musí buď realitu snášet, nebo mohou odjet do Údolí. Cesta je ale pouze jednosměrná, návrat není možný, do Údolí putuje jen osobnost, ne fyzické tělo. Představte si něco na způsob Avataru, i když nemusíte cestovat na jinou planetu. I v Kéž bychom tu byli taky funguje kolektivní vědomí, které ale mohou zatěžovat nevědomé projekce jednotlivců. To je pak potřeba nějak řešit, třeba pomocí Freuda. Když jsem povídku dočetla, musela jsem knihu na chvíli odložit, číst hned něco dalšího prostě nešlo.

Antologie začíná Transitem od Johanny Sinisalo. Povídka je psaná formou policejního výslechu. Co si myslíte, že se stane, když sjetej chlapík potká v noci v parku bosou dívku v růžové teplákovce? Ona po něm chce zvláštní věci. Začne tím, aby ukradl velké auto, pak třeba matrace, molitan nebo spoustu vazelíny… Jestli myslíte na sex, rychle na něj zapomeňte, o ten nešlo ani v nejmenším.

Mezi tři mé nej patří i poslední povídka Temná zhouba, uzda smrti. Ta představuje návrat k tradičnímu magickému spojení s přírodou a zvláštními tvory, kteří mohou existovat. Nebo nemohou?

Moje hodnocení: celou antologii bych ohodnotila 85 %, ale vybrané tři bez zaváhání 100 %.

 

Kam dál:

Pokud nemáte zkušenost s finským magickým realismem, nejlepší volbu představují právě Lesní lišky. Uděláte si přehled a může pak pokračovat dál.

Za sebe jistě můžu doporučit Literární spolek Laury Sněžné od Paasi Ilmari Jääskeläinena. Na konci března má vyjít i jeho další román Magický průvodce městem pod pahorkem.

 

Co budu číst dál:

Doma už mám Jádro Slunce od Johanny Sinisalo, chci si přečíst také její Ne před západem slunce. V rámci objevování finské literatury mně v hledáčku také uvíznul Arto Paasilinna, začnu Autobusem sebevrahů.

Když se vrátíme do mých (zatím) tradičnějších švédských vod, dnes (nebo maximálně zítra :o)) mám v plánu koupit Kouzelníkův únik z reality (Lars Vasa Johansson). Jen mě zajímá, kdy to všechno budu číst…