Pekárna v Brooklynu volně navazuje na Kavárnu v Kodani. Recenze se ponese ve velmi podobném duchu: děj je předvídatelný, po pár stránkách víte, jak to dopadne, kdo s kým skončí. Před happy endem se objeví očekávatelná komplikace, kterou hlavní dvojice (samozřejmě) zvládne, a může tak žít šťastně až do smrti. Přesto/právě proto knihu k přečtení stejně jako Kavárnu doporučím. Četla jsem po sobě několik hutných knih, takové vždy musím proložit něčím naprosto odlišným – ideálně severskou drsňárnou nebo romantikou. Je to vítaná a potřebná alternativa.

Sophie je jedna z novinářů, kteří v Kodani poznávali kouzlo hygge. Pro mě byla spíše okrajovou postavou, moc pozornosti na sebe nepoutala. Zdánlivě žije šťastně. Pochází k aristokratické rodiny, svůj původ ale na odiv zbytečně nedává, hodnoty má celkem slušně srovnané. Práci ji baví, žije ve společné domácnosti s přítelem a doufá, že ji brzy požádá o ruku. A on by možná i požádal, kdyby už nebyl ženatý. O jeho paralelním životě Sophie nic netuší do té doby, než ji osloví jeho manželka.

Ihned poté Sophie využije nabídku na půlroční pracovní stáž v New Yorku, kterou dříve odmítla, sbalí minimum věcí a uteče. Byt v Brooklynu má pronajatý od Belly, majitelky pekárny a sestřenice Todda, Sophiina nového kolegy z redakce. A je ruka v rukávě 🙂 Myslím, že to ani spoiler není, u podobných knih šťastné konce čekáte, resp. kvůli nim se tento žánr čte.

Psát romantické knihy je docela obtížné. Hranice mezi milou oddechovkou a brakem je tenká a vybalancovat to není jednoduché, více či méně klišé se objevit musí. Julie Caplinová to i na druhý pokus zvládla. Kavárna v Kodani se líbila o trochu víc, proti severu nejsem očividně imunní v žádné podobě 🙂 , ale i Pekárna má co nabídnout. Je o zklamání, mylných předpokladech, o stigmatu rodiny, ve které jsme vyrostli. O tom, že patologické vzorce chování se do našich postojů promítnou víc, než bychom chtěli nebo si vůbec uvědomovali. A o tom, že začít znova je sice těžké, ale někdy nezbytné, a že vykročit ze své komfortní zóny se může vyplatit.

Dějem se prolíná láska k jídlu, invence, přátelství a sounáležitost. Sophie sice utekla do New Yorku, města nabízejícího anonymitu i blízkost, a ocitla se v centru malé komunity pohybující se okolo pekárny.

„Jakmile zavřela oči, naplno se nadechla. To, co začalo slunce, dokončila známá kouzelně léčivá směs vůní z másla, cukru, vajíček a mouky. Cítila se najednou lehčí, jako by jí z ramen spadla neviditelná tíže. Rozpoznala jemnou uklidňující vanilku, hutnou čokoládu a ostrou kyselost citrónu. Vůně kolem ní vířily a přitom jí vracely jistotu … Byla to ale pravda, poprvé za posledních čtrnáct dní se cítila zase trochu sama sebou. A potom si všimla nápisu nad pultem. Dnešek má 86 400 vteřin. Využil jsi alespoň jednu k úsměvu?“

Plusem knih Julie Caplinové jsou sympatické postavy, není tam nikdo, co vylouženě vadil nebo se podbízel. Někdy je dokonalý děj, ale odrazují nepříjemní protagonisté. Tady je sice předvídatelný děj, ale postavy jsou prostě fajn. Za lehce ironický humor další bod a ještě jeden pro nakladatelství za grafiku. Na obálce obou knih jsou ilustrace Kateřiny Brabcové, sladěné, pěkné.

Moje hodnocení: 78 %

Hodnotím v rámci daného žánru a o dvě symbolická procenta méně než Kavárnu v Kodani. Ideální čtení na léto nebo jako výše zmíněná oddechovka.

Bibliografické údaje:

Autor: Julie Caplinová

Nakladatel: Cosmopolis (2019)

Počet stran: 368

Kam dál:

Bude třetí díl, Paříž čeká 🙂

Přidám i stejné tipy jako u Kavárny. Knihy Jenny Colganové, třeba Kavárnička na pobřeží, Ostrov s vůní čerstvého chleba nebo Rosiin sladký krámek snů. Zkuste i Lucy Diamond a její Kavárnu na pláži a Bude to dobrý rok nebo Abby Clementsovou. A také sérii Úterní ženy

Co budu číst:

Dočítám Osvětimskou ukolébavku Maria Escobara, po ní s největší pravděpodobností sáhnu po Nekompromisně Ivy Procházkové nebo Čurdovi z Hlíny Miloše Doležala.