Něco vám řeknu, psaní blogu o knihách je fajn. Nemám ambice stát se spisovatelkou, nechci psát povídky ani romány, jsem sebekritická, nemám na to. A tak jsem kritická k ostatním 🙂 Ne, trochu žertuji, knihy k recenzím se snažím pečlivě si vybírat. Když už někdo šel s kůží na trh a knihu napsal, to, že nesedne mně, neznamená, že se nemůže líbit někomu jinému. Baví mě číst, baví mě o knihách psát. Tak jednoduché to je. Navíc se mi do rukou dostanou i takové, které bych s největší pravděpodobností minula. Na trhu je spousta knih s pochybnou kvalitou a velikou marketingovou podporou a vedle nich knihy výborné, ale k většímu okruhu čtenářů se nedostanou. Tak co, víte o … s duší beadníka? Těm, kteří vědí, závidím jejich přehled. Těm, kteří o ní ještě neslyšeli, dám třeba tip na jednu z těch dobrých. Ona to totiž dobrá je, vlastně moc dobrá.

Jde o debutový román Jaroslava Irovského a zároveň vyvrcholení jeho Sráčské trilogie. Ta odstartovala dvaceti povídkami v Příběhu sráče (2013), navázal O(byčejný) ŽIVOT s dvaadvaceti povídkami. Povídek bylo očividně dost, dozrál čas na román. Jak sám Irovský říká, „vzdává poctu svým oblíbeným autorům jako John Fante, Charles Bukowski či beatnici jako Jack Kerouac a Henry Miller.“

… s duší beadníka je o měsíci života autorova alter ega. Mladý, nezaměstnaný spisovatel, bez trvalého vztahu, bez majetku, se stálou zásobou alkoholu (co finance dovolí), občas prokládaného i něčím jiným. Žije v pronajatém bytě se směšně malým nájmem, který sám neutáhne. Mohl by žít jinak, má na to schopnosti i v současnosti tolik žádaný papír dokladující vzdělání, ale on nechce. Radši roznáší letáky a svou svobodu nezaprodá ani při hrozbě ztráty podpory v nezaměstnanosti. Spolubydlící se střídají jak na běžícím páse, nízký nájem nedokáže vyvážit vše. Nový spolubydlící Milan má v některých ohledech podobný styl života. Protože je věčně pod vlivem, hodně věcí je pod jeho rozlišovací možnosti, řešit něco zásadního tak není potřeba. Pařba může pokračovat. Jak dlouho to ale jde vydržet? Depresivní ladění lze ještě akceptovat, stejně tak nedostatek peněz, vždyť konzum není pro každého. Ale co nějaká forma závislosti nebo podlomené zdraví? Kde končí beadník a začíná kamikaze? V jaké chvíli/do jaké chvíle je možný nový začátek, aniž byste ztratili sami sebe?

V knize je spousta (sebe)ironie a nadhledu. Irovský trefně pojmenovává hodně věcí, které jsme přijali jako normu, i když moc normální nejsou. Je upřímný k sobě i k ostatním. Kolik z nás to dokáže?

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jaroslav Irovský

Nakladatel: Jonathan Livingston (2018)

Počet stran: 216

 

Kam dál:

Předešlé díly trilogie Příběh sráče a O(byčejný) ŽIVOT. Přečtu si i jeho básnickou sbírku Střípky melancholie. Před časem jsem se kasala, že začnu číst poezii, ale od Obcházení ostrova Milana Děžinského jsem žádnou další sbírku nepřečetla.

Když už jsme u těch sráčů, zkuste třeba Sráče (Richard Price), Deník sráče (autor neznámý) nebo Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět Jana Urbana. Sráči napříč žánry, vyberte si 🙂 A v dalších recenzích už budu psát slušně, slibuji.

 

Co budu číst:

Čtu už avizované Kousky štěstí Anne Ch. Østbyové. Úplně nadšená nejsem, čekala jsem o něco víc. Pak bych to viděla na Záhady kvantového světa Damoura Thibaulta, ilustroval Mathieu Burniat. Komiks tady už dlouho nebyl.