Sonje je čtyřicet. Její bilance není úplně nejrůžovější. Vztah se sestrou a rodiči skončil prakticky na bodě mrazu, jejich kontakt je minimální, spíše formální. Má práci, překládá hlavně detektivky ze švédštiny do dánštiny. Její dvorní autor se s dějem nepárá, v knihách zabíjí na všechny možné i nemožné způsoby. Sonja ho nesnáší, čtenáři milují. Jíst se ale musí, proto nezbývá než překládat dál a poslouchat nadšené ódy. Nemá partnera, nemá děti. Má ale kamarádku a masérku. I když čas strávený na masáži nepřináší jen úlevu nebo potěšení. Ellen sice masíruje skvěle, ale během masáže se klienty snaží analyzovat a ve volném čase jezdí objímat stromy, aby načerpala energii. Co je ale pro Sonju v danou chvíli zásadní a co se rozhodla řešit, je to, že nemá řidičák.

Do autoškoly chodí už několik měsíců, ale neumí nic, protože instruktorka Jytte vše dělá za ni. Jytte povídá pořád a o všem a je jednodušší přeřadit místo žáka, než aby se odmlčela.

Jednoho dne Sonje přeteče trpělivost a rozhodne se věci řešit. Začne právě v autoškole. Třeba pak někdy najde i to, co hledala. Nebojte se ale proplánových konců, nic laciného v knize nenajdete.

Když jsem Spojku, dvojku, plyn četla, moc se mi nelíbila. Vlastně se tam nic neděje. Tedy nic zásadního. Sonja je naprosto průměrná a normální ženská, která v životě neměla štěstí a snaží se s tím nějak srovnat. Některé kroky, jež podniká, jsou ku prospěchu věci, jiné trochu mimo. Třeba její hovory se sestrou připomínají slona v porcelánu. Moc jsem nechápala, jak se kniha dostala do užší nominace The Man Booker International Price pro letošní rok. Určitě ale nebyla na odložení, tak jsem ji dočetla a pak jsem k ní v myšlenkách pořád vracela a dodatečně ocenila. I o průměrné ženě se dá napsat výborná nebo/a pozoruhodná kniha. Není potřeba nic šokujícího, potoky krve, důmyslné vraždy nebo fantasy prvky. Nečekejte dějové kotrmelce, vždyť ty se ani v reálném životě moc často nedějí. Sonja je autentická, vlastně nenápadná, ale to vůbec nevadí, vlastně tím lépe.

Moje hodnocení: 82 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Dorthe Norsová

Nakladatel: Argo (2017)

Počet stran: 208

 

Kam dál:

Po dočtení jsem si vzpomněla na Vegetariánku Han Kang. Sonja nešokuje tak jako Jonghje, jen obě trochu semlel život a snaží se tomu nějak postavit. Přečtěte si také knihy Helle Helle (o těch někdy příště), Vlčí ostrov Lajly Rolstadové nebo cokoli od Erlenda Loea.  Všechny jsou o (prakticky) normálních lidech někdy v ne úplně normálních situacích.

 

Co budu číst:

Asi budu bilancovat dál. Mám v plánu Malinku Dity Táborské, Všechno jednou pomine Mileny Busquetsové nebo Na hraně – sbírku povídek Dorthe Norsové. Čekají mě také další povídky Lenky Sobotkové Suchý konce a jiné pocity. A spousta dalších…

Pro teď ale malinko odlehčím, sáhla jsem po Jedna + 1 Moniky Peetzové. Před časem jsem četla její Úterní ženy (a navazující knihy), byly fajn. Nic náročného, ale i to je někdy potřeba.