Před časem jsem četla Johanu autorské trojice Zuzana Dostálová, Pavla Horáková a Alena Scheinostová. Výborný nápad založený na konceptu štafetového psaní. Děj nebyl dopředu daný, autorky se jen rámcově dohodly, co by se v knize nemělo objevit, třeba nájezd mimozemšťanů nebo masový  vrah, ale jinak bylo vše na fantazii každé z nich. Johana se narodila v sedmdesátých letech, zažila komunismus, jeho pád, divoká devadesátá léta i začátek nového tisíciletí. Na pozadí jejího života se děly zásadní události naší nedávné historie. Proměnné super, nicméně pro mě kniha jen klouzala na povrchu. Děj má mít spád, to měl, ale hodně věcí bylo jako by pro čárku. Stalo se, hm, dobrý/blbý, jdeme dál.

Byla jsem tak hodně zvědavá na další samostatné knihy autorek. Prakticky ve stejném čase vyšla Pavle Horákové Teorie podivnosti (a také Zum Befehl, pane lajtnant, díky svému konceptu s Johanou nesrovnávám) a Zuzaně Dostálové Hodinky od Ašera. Teorie podivnosti mě ještě čeká, Hodinky od Ašera bohužel potvrdily poněkud rozpačitý dojem z Johany.

Čtení bylo jako na houpačce, místy mě hodně bavilo a o pár stran dál jsem knihu chtěla odložit. Hodinky jsou příběhem Heleny a Karla. Ani jednomu z nich se příliš nedaří. Helena se živí žurnalistikou, ale postupně zjišťuje, že ji profese nebaví. Petr dočasně pomáhá kamarádovi v bytovém studiu. Oba tápou i v osobním životě, nedaří se jim nevázat perspektivní vztah. Když se konečně potkají, minou se. A pak čtete spoustu stránek o jejich vztazích dalších. Škoda, že je anotace vztažená jen na ně dva. Lehký spoiler, který škodí velké části knihy. Helena utíká do vztahu s alkoholikem, Petr začne bydlet se svobodnou matkou a Helenina kamarádka Olina si k sobě nastěhuje muže, který ji bije. Dostálová tím sice jasně ukazuje, že najít životního partnera je hodně obtížné (někdy nemožné), že se můžeme snažit, ale ani tak nemusíme být šťastní – v životě osobním i profesním. Že žít ve vztahu je někdy řehole a často i o hodně komplikovanější než být single. Žít v páru navíc nutně neznamená nebýt sám. Horáková píše se zaujetím, líčí spoustu detailů a některé myšlenky by se daly tesat:

„‘My si ani nedokážeme představit, jak byla ta doba strašná.‘

‚To je pravda, Heluš. Já odjela do Terezína v devatenácti, to člověk neví o životě nic. Vůbec nic. Netušila jsem, do čeho jdu. Nikdo to nevěděl. Ale co už, Míšo, pojď!‘ křikla na psa.

‚Na takové věci se nesmí zapomínat,‘ špitla Helena a čekala, až se Hana vydýchá.

‚Vy nesmíte a my, co to prožili, neumíme,‘ utřela uslzené oči od větru.“

A pak nadšení zchladily zbytečné dějové odbočky a já přemýšlela, kolik zápletek je akorát a kolik už moc. Tady Dostálová nešetřila – párové problémy, mezigenerační neporozumění, svobodná matka, alkoholik, násilník, nevěra, malé sebevědomí, traumata z dětství, závažná onemocnění, úmrtí, sebevraždy, holokaust, podvody, finanční i osobní krachy. Pro mě příliš, ubíralo to na věrohodnosti. Méně znamená více a to měla Dostálová tak skvěle našlápnuto.

Moje hodnocení: 72 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Zuzana Dostálová

Nakladatel: Paseka (2018)

Počet stran: 336

 

Kam dál:

Teorie podivnosti Pavly Horákové nebo Johana.

A také Houbařku Viktorie Hanišové, Sítě Petry Dvořákové, Nejlepší pro všechny nebo Zmizet Petry Soukupové, Do tmy a Ke dnu Anny Bolavé, Malinku a Běsu Dity Táborské.

 

Co budu číst:

S Teorií podivnosti asi chvíli počkám, abych nebyla zbytečně kritická.

Asi trochu odlehčím a přitom zůstanu u tématu (resp. jednoho z témat) – Žít sama a užit si to Marjorie Hillisové