„Když se Václav dvacátého pátého července několik minut před sedmou probudil, nic nenasvědčovalo, že vstává do posledního dne svého života. Přesně v sedm hodin – jak měl už mnoho let ve zvyku – spustil nohy z postele, provedl pár protahovacích cviků a svižným krokem vyšel na zahradu.
Bylo po dešti, stébla trávy se ještě ohýbala pod těžkými kapkami a barvy květů byly v ranním slunci zářivější a radostnější než jindy. Václav odkopl boty, ráznými tempy napumpoval studenou vodu do vědra, zvedl je do výšky a převrátil na sebe. Pak udělal krok a natáhl se po ručníku. Bosá noha mu sklouzla po něčem vlhkém. Václav se s rozpaženýma rukama převrátil dozadu a celou vahou narazil hlavou na kovovou konstrukci pumpy.
Oba – Václav i rozšlápnutý slimák – byli na místě mrtví. Ani je nestačilo napadnout, že dnešní ráno je moc krásné a je škoda umírat.“
Mám moc ráda první věty knih. Začínáte číst nebo poslouchat a správně úderný úvod dokáže namlsat. Ten pocit ‚jo, to je ono, to bude moc dobrý‘ nemá chybu. Úspěch Hany Aleny Mornštajnové zastínil její předchozí knihy. Patřím mezi ty šťastlivce, co autorku objevili už po vydání Slepé mapy. Po ní přišel Hotýlek. A onen pocit lásky na první větu a radosti ze čtení se u obou spolehlivě dostavil.
Václav Mánes se narodil desátého června devatenáct set čtyřicet dva, tj. v den, kdy byly vypáleny Lidice a kdy mu tragicky zemřel otec. Oslava Václavových narozenin se každý rok změnila v tryznu za mrtvého, a pro Václava tak narozeniny představovaly nejhorší den v roce. Chlapcovu ztrátu se snažila nějak usnadnit celá rodina, v jejím čele děda Lepold Mánes. Díky svému hotelu měl spoustu kontaktů a dokázal je šikovně využívat. Stejně jako pět pokojů, jež pronajímal těm, kdo chtěli být nerušeně a nepozorovaně spolu. Hodinový hotýlek přežil mnohé – protektorát, komunisty, dědu Leopolda i samotného Václava.
Mornštajnová je výborná vypravěčka. Provádí rodinnou historií, propojuje postavy, nahazuje indicie, které postupně odhaluje a propojuje. Její hrdinové jsou v mnoha ohledech naprosto průměrní, ne ale průhlední a předvídatelní. Dělají dobrá i špatná rozhodnutí, v jedné chvíli je můžete považovat za kladné a vzápětí je vše úplně jinak. Žijí svůj život, aniž by si ho zbytečně komplikovali, někdy trochu zalžou, pravdu upraví k obrazu svému bez ohledu na ostatní. Mornštajnová je nesoudí, nemoralizuje, nechává na čtenáři, aby si názor udělal sám.
Děj i samotného Václava věrně vystihl Jaromír Dulava, interpret audioknihy. „Román ukazuje, že ať už se jedná o kterékoli století, zůstávají povahy a činy lidí stejné, že se tohle nemění … Václav Mánes je typický Čech, ani nalevo ani napravo, vždycky tak nějak proplout. V příběhu ale figuruje spousta členů rodiny, ale nikdo není jednoznačně vyhraněný, není tam ani padouch, ani klaďas. Není tu jedna postava, které by ostatní dělali ,křoví‘, perspektiva se přelévá z jednoho do druhého, dochází k meandrování příběhového proudu a přeskakování z protagonisty na protagonistu.“
Dulava to vše věrně zachytil a dokázal na posluchače přenést. Úvod Hotýlku mně místy evokoval Obsluhoval jsem anglického krále, ve kterém Dulava hrál. Pro mě tedy dokonalý výběr. Zvládá mnoho poloh, je nezaujatým i chápajícím vypravěčem, některé věci podává s naprostou samozřejmostí a jiné nechává doznít, a vytěží z nich proto maximum. Zabarvením hlasu, dikcí odlišuje nastiňuje jednotlivé postavy, ale nepřehrává. Postavy jsou v jeho podání právě tak průměrné, tak sporné, tak nedokonalé, že by to mohl být kdokoli. Nejen Václav, nejen Štěpánka, Jindra nebo děda Mánes.
Jistou ambivalenci postav reflektuje hudba, ve které se prolíná bluesová hudba, elektrická kytara nebo akustická basa.
Moje hodnocení: 90 %
Bibliografické údaje:
Autor: Alena Mornštajnová
Vydavatel: OneHotBook (2018)
Interpret: Jaromír Dulava
Režie: Jitka Škápíková
Délka: 9 hodin 55 minut
Za poskytnutí díky OneHotBook a Audiolibrix, kde si také můžete poslechnout ukázku.
Kam dál:
V doporučeních asi nebudu nějak originální, pokud jste neposlouchali, určitě zkuste Hanu Aleny Mornštajnové, Žítkové bohyně Kateřiny Tučkové, Marie a Magdalény Lenky Horňákové Civade. Nebo si přečtěte Mlýn Michala Vaněčka, Malinku a Běsu Dity Táborské.
Co budu poslouchat:
Začala jsem Stará dáma vaří jed Arta Paasilinna.
Co budu číst:
1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo Venduly Borůvkové.
Ahoj, já jsem teda z té knížky měl pocit, že skoro všichni hrdinové byli záporní. Každý myslel jen na sebe a nějaký charakter nebo dobré srdce jsem tam prostě nenašel. Třeba jsem čekal, že autorka trochu nastíní co k těm špatným věcem postavy vedlo, něco dobrého, aby nebyli tolik odpudivé. Z knihy jsem byl teda moc zklamaný. Jestli tohle popisuje průměrného člověka, tak to spějeme k pěkným zítřkům. Místy mi to přišlo jak z bulvárního časopisu, samé lži a nevěra 🙁
Ona jich spousta záporných byla (nebo aspoň ne úplně kladných). Průměrní mohli být, ale hlavně byli ze specifického prostředí hotelu s hodinovými pokoji, tam je morálka posunutá trochu jinam… A co ostatní knihy Aleny Mornštajnové?
Je pravda, že to není úplně obyčejný hotýlek a to prostředí dělá hodně, ale i příběhy co se odehrávají mimo hotel jsou takové smutné. Snad paradoxně jediná postava co mi přišla trochu reálná byla Marcelka. A musím uznat, že ten úvod byl perfektní a její styl vyprávění není úplně špatný, ale obsahově mě to moc zklamalo. Mimochodem i obálka knihy je jednoduše krásná. Peníze za další její knihu dávat nechci, ale třeba až nebudu mít co číst a půjčím si jí v knihovně. A stojí za přečtení jiné její knihy?
Podle mě stojí. Z trojice knih, co Mornštajnová napsala, se mi nejvíc líbila Hana, pak Slepá mapa, Hotýlek jako poslední. Od dětské knihy Strašidýlko Stráša jsem čekala víc.