Můj literární návrat na sever byl trochu rozpačitý. Před lety jsem četla Úterní ženy Němky Moniky Peetzové o pětici kamarádek, které se před patnácti lety sešly na kurzu francouzštiny. Blízkými si zůstaly po celou dobu a pravidelně se scházely každé první úterý v měsíci. Všechny byly úplně jiné, přesto/právě proto se navzájem doplňovaly. Ideální oddechovka, nenáročné čtení, kterým proložíte knihy hutnější. Navíc i navazující díly držely podobně slušnou úroveň.

Kousky štěstí norské autorky Anne Ch. Østbyové mají podobný koncept, sledují čtyři kamarádky ze střední školy. Těm je nyní 66 let, sice o sobě vědí, ale pravidelně se již několik desetiletí nestýkají. Jejich životy se diametrálně liší. Kat s manželem cestovala. Pomáhali, kde se dalo, na dlouhou dobu nikde nezakotvili. Zůstali bezdětní, na dítě nikdy nepřišla ta správná doba. Posledním společným projektem se stala kakaová plantáž na Fidži. Když Kat náhle ovdověla, pozvala dávné kamarádky, aby společně žily/dožily na Fidži.

„Přijeďte sem! Všechno, co nedopadlo podle vašich představ, nechte za sebou! Všechno, co si hodláte ponechat, přivezte!“

Přijely všechny.

„‘A proto jsme tady,‘ odpoví Ingrid nahlas sama sobě. Abychom našly to, co čem toužíme. Je docela možné, že to bude něco docela jiného, než si myslíme.“

Sina vše přizpůsobila potřebám syna, který se ani na prahu padesátky nezvládl osamostatnit. Útěk na Fidži se zdá jako dobrý nápad, i když finance na jeho pokrytí díky synovým stálým požadavkům nejsou. Maya pracovala jako učitelka, věděla toho spoustu, teď je ale ráda, když najde cestu domů. Účetní Ingrid měla ve financích i svém životě dokonalý pořádek. Vše bylo na svém místě, vše mělo svůj řád, vše bylo neuvěřitelně nudné, aniž by to Ingrid uvědomovala. Lisbeth se stala profesionální manželkou. Měla peníze, děti, manžela, kterého musela neustále reprezentovat, i když přitom ztratila sama sebe.

Začátky společného života jsou opatrné, každá si chrání své tajemství. Vyhýbat se určitým tématům ale nebude dlouhodobě možné. Odjezd na Fidži jim poskytne pohled na dosavadní život z jiné perspektivy. Všechny se nějakým způsobem změní, uvědomí si pro ně zásadní věci. Některé si ublíží, ale i přes to budou schopné začít znova. To vše pod dohledem hospodyně Atecy, která se v nich často vyzná než ony samé.

Děj je očekávatelný. Starší ženy opustí zaběhlé životy, čekáte, že budou vytahovat věci z minulosti (ano), zvykají si na nové pořádky (ano), něco se pokazí (ano) a pak to bude zase fungovat (ano). Záběr mi ale přišel zbytečně široký a jen málo věcí rozpracovaných do hloubky. Úmrtí partnera, nevěra, nemanželské děti, špatná komunikace v rodině, syn vydřiduch, Alzheimerova choroba a její dopad nejen na nemocného, ale také na jeho okolí, operace, postavení žen/mužů na Fidži, nová láska ve zralém věku a kontrast dvou naprosto odlišných světů.

Jsem asi hodně kritická. Kniha nebyla vyloženě špatná, jen někdy prostě platí více je méně. Příběh sám o sobě je dojemný, odvaha a empatie všech žen veliká. Kousky štěstí nenajdou jen ve společně vyráběné čokoládě, ale také samy v sobě, v naději, že něco dobrého ještě přijde, ve vzájemné opoře a přijetí se.

Moje hodnocení: 75 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Anne Ch. Østbyová

Překlad: Viola Somogyi

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 296

 

Kam dál:

Romantické knihy o nových začátcích a jídle jsou fajn, na léto ideální, thrillery a non fiction nejde  číst stále 🙂 Zkuste třeba Báječný krámek s čokoládou, Rosiin sladký krámek snů nebo Ostrov s vůní čerstvého chleba Jenny Colganové, Zmrzlinové sedmé nebe Abby Clementsové.

O Alzheimerově nemoci a ztrátě paměti jsou například Kam se poděla Elizabeth Emmy Healeyová, Kniha vzpomínek Rowan Colemanové, Opozdilec Dimitri Verhulsta nebo Pořád jsem to já Lisy Genovy.

 

Co budu číst:

Pršeli ptáci Jocelyne Saucierové, poslouchám Marie a Magdalény Lenky Horňákové-Civade, jsem asi ve třetině. Interpretace Valérie Zavadské je výborná, po ní přijdou Tereza Bebarová a Lucie Pernetová. Spíše negativní dojem po přečtení knihy se hodně vylepšuje.