Pokud bych měla tipovat, jako nejvíce čteného/diskutovaného současného slovenského autora na českém trhu bych viděla Jozefa Kariku. Nebo na Slovensku trvale žijícího Roberta Bryndzu. Pro mě ale roky jednoznačně vede Pavol Rankov. Jako první jsem před lety četla Stalo se prvního září, pak Matky a teď Legendu o jazyku. Post mé slovenské jedničky Rankov jednoznačně obhájil.

Matka Tomáše Dobrotky nebyla na začátku sedmdesátých let příkladnou učitelkou dějepisu. V roce 1968 se podílela na zvelebování kostela, což se (nejen) k její profesi moc nehodilo. Měla by správně formovat mladou generaci, ,působit jako světonázorově správně zorientovaný pedagog‘, který se nemůže angažovat ve věcech s náboženským podtextem. Aby unikla hledáčku slovenských soudruhů, zažádala o místo v Praze. Stejně tak její manžel, jehož zkušenosti by byly cenné při stavbě nového metra. A jejich synovi Tomášovi by její soukromé aktivity nezkazily budoucnost.

„Soudružce Dobrotkové … napsal ředitel prievidzského gymnázia hned na začátku prázdnin posudek. Jmenovaná je dělnického původu, a proto vždy, zejména však v krizovém období roku 1968, vychovávala své žáky v duchu marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a nikdy se nenechala strhnout k avanturistickým pravičáckým politickým excesům … V závěru posudku sice musel soudruh ředitel připustit, že jmenovaná není členkou KSČ, ale vzápětí dodal, že jí ani nikdy nebyla – už tedy nemusel zdůrazňovat, že pokud předtím členkou nebyla, tak teď není ani vyloučenou členkou.“

V době krátce po tuhé normalizaci a stranických čistkách nezpochybnitelné plus. Rodina se tak dostala do Prahy, pan Dobrotka se začal podílet na stavbě nového metra a jejich syn Tomáš studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

„Paní Anna byla přesvědčená, že dobří historici, kteří napíšou dějiny země bez jakéhokoliv překrucování a zatajování, jsou pro společnost stejně potřební jako dobří inženýři pro stavbu podzemní dráhy.“

Jenže se mýlila. Hodně. Doba projevení vlastního názoru (a hlavně toho kritického) nejen nepřála, ale cokoli, co nevyhovovalo stranickým měřítkům, se tvrdě trestalo. Tomáš své rodiče nezapřel, ve škole patřil do ideově podezřelé čtveřice. „‘Skamarádil jsem se s jedním zarytým třídním nepřítelem z Prahy, jednou třídní nepřítelkyní slovenského původu a druhou ze Slezska, ta vypadá jako kontrarevolucionářka a nábožensky zatížená katolička,‘ bilancoval Tomáš. ‚To by byly nevěstinky!‘ mlaskl pan Dobrotka.“

V době začátku jejich studií v Praze probíhalo zkoumání ostatků Jana Nepomuckého, umučeného světce, který neprozradil zpovědní tajemství. Legenda o jazyku vznikla v 18. století, kdy při ohledání jeho kostry byl nalezen i jazyk, resp. dochovaná organická tkáň, kterou v té době za jazyk považovali. Zpochybnit proces kanonizace na konkrétním příkladu, a dalším dílkem tak poškodit církev, si komunistický režim nemohl nechat ujít. Čtveřice nadšených a naivních studentů historie se přimotala do vyšší hry a jejich čistě profesní zájem byl vyložen fatálně špatně, stali se ‚nábožensky zaměřenou pravicově rozvratnou skupinou.‘

V ději se střídají dvě linky – rok 1972 a současnost, kdy Tetička vypravěče (správně příbuzná jeho manželky), paranoidní schizofrenička, zdánlivě bez kontextu vzpomíná na dobu svých studií na začátku sedmdesátých let. Po pár stránkách je jasné, kdo ona Tetička je, a ještě jasnější, že pátrání po ostatcích Jana Nepomuckého zavedlo studenty úplně jinam, než předpokládali.

„Tetička nepodávala zprávu o středověku, nýbrž o začátku sedmdesátých let dvacátého století v Československé socialistické republice. Proto o středověku mluvila tak zdobě a stylizovaně – měla to být jen ilustrace, metafora toho, co ona sama zažila v mládí. A naopak, jazyk, kterým podávala autentické vzpomínky na mládí, byl mnohem jednoznačnější, přesnější a srozumitelnější. Její zpráva o světě, tak jak ho znala, měla být realistická. Chtěla mluvit konkrétně, šlo totiž o jeden skutečný příběh.“

Text naprosto dokonale odráží dobu a všechnu absurditu s ní spojenou. Nechybí STBáci, nejvýraznější z nich vousatý muž, předsedkyně a místopředseda studentské organizace mládeže, agilní učitel bez rozhledu, ploché komunistické pravdy, bezmoc lidí s režimem nesouhlasících, nedůvěra, snaha odhalit podvratné živly za každou cenu.

Rankov pro něj typicky podává do detailů zpracovaná historická data – z doby Jana Nepomuckého i sedmdesátých let 20. století. V jednotlivých pasážích mění styl vyprávění, od košatého líčení plynně přechází ke krátkým větám. Děj tak bez zbytečného patosu graduje a vystihuje (post)normalizační tísnivou atmosféru. Tíseň a zmar by nešlo vyjádřit lépe.

„Na psychiatrii bylo všechno jako v předminulém století. Postel se sítí. Zapáchající jídlo. Hliníkový kulinář. Výkřik sanitářky svolávající pacienty k večeři. Žena s vytřeštěnýma očima. Na vedlejší posteli. Zpívající žena. Ve vedlejším pokoji. Všemocný personál. Bezmocní vůči všemohoucím. Devatenácté století. Lékaři své pacienty dobře znali. Věděli, že jim není pomoci. A tak jim pomáhali. Po svém.“

Mám jen jediné – knihu si přečtete. Takové knihy je potřeba číst.

Moje hodnocení: 95 %

Bibliografické údaje:

Autor: Pavol Rankov

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 327

Kam dál:

Pokud jste nečetli, sáhněte po Stalo se prvního září nebo po Matkách. Rankov by měl sedět čtenářům Aleny Mornaštajnové.

Zkuste také Marie a Magdalény Lenky Horňákové-Civade nebo Mlýn Michala Vaněčka.

Lence Horňákové-Civade teď vyšla nová kniha – Grófka. Zatím jsem nečetla, ale určitě budu.

Tematicky volně souvisí také komiksová novinka Čechoslováci ve světě – sedm komiksů o úspěšných krajanech. Nebo také Hledání domova Hany Lamkové. Obě  mám doma, po rychlém listování těšení veliké.

Co budu číst:

Tiché zlo Emmy Viskicové, australský thriller.