Dětský strach je velké téma. Děti se snažíme uchránit, jak jen můžeme, ale kontakt s něčím, čeho se bojí, kdy by měly pociťovat nějaký respekt, je nevyhnutelný. Musí být. A i když doma vytváříme/snažíme se vytvářet bezpečné prostředí, už jen tím, že čteme klasické pohádky, na nějaký ten strach zakládáme. Jen uvažte – správné princezně zemřela matka, život na zámku není jen tak. Jdou po nich macechy, čarodějnice, chtějí je sežrat draci nebo jsou nějak zaklety. Princové zase musí do válek, snaží se probudit princezny nebo zachránit nemocné rodiče, bojují s nepřáteli nebo s draky. Jeníčka a Mařenku chce upéct a sníst ježibaba, Karkulku sežere vlk, Budulínka odtáhne liška do nory a neposlušná kůzlátka sežere vlk a tomu pak koza rozpáře břicho. Když se na pohádky podrobně podíváte, hodně z nich pro jemné povahy není, a přesto je dětem čteme. Nejsem jiná, četla jsem je a budu číst i dál, ale pokud se na drsné prvky zaměříte, velká část z nich by obstála i ve srovnání se severskými thrillery.  

Pocit strachu je potřeba u dítěte nějak ošetřit, ukázat, že se nebojí jen ono samo, že není špatné se bát. V poslední době se v dětských knihách snaží svůj strach zvládnout Strašidýlko Stráša Aleny Mornštajnové nebo třeba Marcy Joe-Todda Stantona, dcera slavného a odvážného badatele Artura Brownstona. A teď antologie básniček pro děti Máme kostru ve skříni, do které přispěli např. Václav Daněk, Petr Borkovec, Jaroslav Hutka, Radek Malý, Ewald Murrer, Jana Štroblová a můj favorit Jiří Žáček (báseň dole 🙂 )

V textech našla svůj prostor spousta věcí, kterých by děti mohly bát – spaní ve tmě, být sám doma, ztracení se v lese, Drákula, smrtka s kosou, hastrman, ježibaba, mozkomoři, upíři, bezhlavý rytíř, kostry, hadi, pavouci, draci nebo čerti.

‚Máme kostru v almaře,

rámusí tam bujaře.

Mozkomoři rejdí v domě.

Já vím, že si přišli pro mě!

Upír na mě cení chrup,

vysaje mě  natošup!

Hastrman mě bez důvodu

touží spláchnout do záchodu!

Hejkal hejká ve spíži,

určitě mi ublíží!

Ježibaba žere děti,

lítá bytem na koštěti.

Z kouta slyším raracha,

chechtá se mi: Chachacha!

Skočím honem pod peřinu –

když se schovám, nezahynu!

Nevystrčím ani nos –

majzli by mě přes kokos!‘

Verše provází nezaměnitelné ilustrace Sylvy Francové. Pokud jste četli Aďá spadla do kanálu, víte, co máte po této stránce čekat. Pokud ne, mrkněte na ukázku. A po grafické stránce jedna vychytávka – průřez na obálce, kterým vykukuje lebka.

Na závěr jsou připojeny krátké medailonky jednotlivých autorů, jejich dětské strachy a tipy na dětské knihy. To mám na antologiích moc ráda, něco vám sedne míň, něco víc, po dočtení tak víte, po čem sáhnout.

Hodnocení: 85 %

Hodnocení dcery: Taky se bojím spát po tmě. Někdy zkusím spinkat bez lampičky. Někdy. Štěstí, že ve skříni nic nemáme.

Bibliografické údaje:

Sestavil: Ondřej Müller

Ilustrace: Sylva Francová

Nakladatelství: Albatros (2019)

Počet stran: 48

Doporučený věk: 5-6+