Hodně působivé čtení, zejména když si uvědomíte, že jde o autobiografickou knihu. Sylvia Plathová stejně jako její hrdinka Esther celý život trpěla depresivními a úzkostnými stavy. V osmi letech jí zemřel otec, s jehož smrtí se nedokázala vyrovnat. V jejích básních je jasně patrný smutek i zlost na otce, protože ji opustil. Studovala, publikovala básně a povídky, upadala do těžkých depresí, opakovaně se pokusila o sebevraždu. Dokázala se vrátit do školy, deprese přešla v manické stavy. Zvládala více paralelních vztahů s muži, až se seznámila Tedem Hughesem, za kterého se provdala. Snažila se být šťastná. Její tvorbu ale nakladatelé odmítali, s manželem měli finanční obtíže, se psaní se nevěnovala tak, jak by chtěla. Trápilo ji zpočátku bezdětné manželství, pak potrat. Když dvě děti nakonec porodila, zjistila, že jí je manžel nevěrný. Rozešli se. Pod jménem Victoria Lucasová vydala svůj jediný román – Pod skleněným zvonem – a spáchala sebevraždu.

Děj vychází z doby před prvním pokusem o sebevraždu Plathové. Její Esther pocházela ze skromných poměrů. Život jí změnilo stipendium, díky němuž se ocitla v New Yorku. Z Popelky se stala dívkou z plakátů, měla vše, o čem její vrstevnice snily, šťastná nebo alespoň spokojená nebyla.

„Přitom mi měly závidět tisíce dalších studentek, jako jsem byla já, které netoužily po ničem jiném než klopýtat ve stejných černých lakovaných lodičkách číslo sedm, jaké jsem si jednou při polední přestávce koupila u Bloomingdalea dohromady s černým lakovaným páskem a černou lakovanou kabelou … Jen se podívejte, co je v téhle zemi všechno možné, říkali si. Holka si žije devatenáct let v nějakém zapadákově, je tak chudá, že nemá ani na vlastní časopis, a pak dostane stipendium na školu, vyhraje pár cen a nakonec tu kočíruje celý New York, jako by to byl její vlastní auťák. Jenomže já nic nekočírovala, dokonce ani svůj život ne … Nejspíš jsem z toho měla být celá pryč tak jako ostatní děvčata, ale nějak jsem se nedokázala přimět k žádnému pocitu. Připadala jsem si strašlivě nehybná a prázdná, asi jako oko uragánu, když se tupě pohybuje vpřed, zatímco kolem něj se všechno vaří.“

Život se Esther postupně vymyká z rukou, snaží se sžít sama se sebou, s požadavky, které na ni klade okolí, resp. společnost. Pere se s psychiatrickým onemocněním, končí v léčebně, absolvuje terapie eletrošoky.

„Pak se nade mnou něco sklonilo, popadlo mě a zatřáslo se mnou, jako by nastal konec světa. Uíííí, ječelo to ve vzduchu plném modrých světel a při každém záblesku do mě něco vrazilo s takovou silou, až se mi zdálo, že mi popraskají všechny kosti a vyteče ze mě všechna šťáva, jako když utrhnete nějakou rostlinu. Uvažovala jsem, co strašného jsem provedla.“

Život s psychiatrickou diagnózou znamenal v USA padesátých a šedesátých let stigma. Esther i přes obecné mínění zůstává normální, má na svou nemoc náhled, poradit si s ní nedokáže. Ocitne v jejím vleku, je pěšákem ve vlastním životě, který by měla řídit. Kontrolu chce získat zpět, i když to znamená sebevraždu. Chce žít i zemřít tak, jak si přeje ona, ne okolí. Takový život ji nebaví, smrt ano. Z textu čiší směsice emocí. Je tam smutek, zmatek, pocit osamění, izolace, neporozumění, ironie, sarkasmus, snaha zachovat si vlastní identitu, i když se to většinové společnosti nelíbí nebo to nedokáže pochopit. Výborné, smutné, lidské.

Ocenit je třeba výborný český překlad Tomáše Hrácha a obálku Jany Vahalíkové s použitím díla Alžběty Josefy. Je na ní korzet vypadající jako část oblečení baletky. Je jemný, elegantní, krásný. Pokud jej ale více utáhnete, nebude se moct volně se nadechnout. Udusí vás.

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Sylvie Plathová

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 212

 

Kam dál:

Trend současné literatury o psychiatrických onemocněních představují poruchy autistického spektra. Těm se spíše vyhýbám, zabývám se jimi v práci, v knihách dávám přednost jiným tématům. Četla jsem asi jen jednu, a to Podivuhodný případ se psem Marka Haddona.

Zkuste ale Houbařku Viktorie Hanišové, Sítě Petry Dvořákové, Do tmy Anny Bolavé nebo Toho, kdo stojí v koutě Stephena Chboskyho.

 

Co budu číst:

Čtu Děti krve a kostí Tomi Adeyemiové. Na cestě mám Zpětný ráz Petera Maye, tj. pátý díl Akt Enzo. Doma čeká třeba Modlitba za déšť Wojciecha Jagielského.

Poslouchám Alias Grace Margaret Atwoodové. Skvělý text a ještě lepší Lucie Pernetová.